Doohlédnutí

Žádné komentáře u textu s názvem Doohlédnutí
Pro ty, kteří sem nechodí sledovat zrovna slavičí křídla s tou či onou skvrnkou v peří, světlými či obroušenými lemy, jiným hrotem křídla než obvyklým, napíšu teď, co mi ten kus země v Slavičím háji slibuje.
Jsou to především návraty v čase. Do dětství, i když to bývalo v místě jiné. Je to setkávání s člověkem, který se jmenuje úplně stejně jako já, ten sad mu patří a pro záměr se nadchnul. Je to město na Klenici, které věc podporuje mimo jiné i tím, že ten křovitý lem cesty pronajalo.
Děti ze školy vychystaly hnízdní budku. Společně jsme ji před časem pověsili a už se v ní hnízdí! Dutin je v místě málo, koňadry na možnost čekaly. Samička se chytla při kroužkování slavíků dole na zemi a měla kroužek z podzimu. Pozdního podzimu. Teď už má holé břicho – hnízdní nažinu, jak začne sedět na vajíčkách. Dokazuje ten kroužek, že nabídkou podporujeme místní ptactvo.
Na Zahrádky (tak se čtvrť jmenuje) přicházel poklidný večer. Zápisník jsem měl po ruce, abych dopsal nové ptačí druhy. I ty, které do místa jen zaletují či jej přeletují.
Když člověk zná prostředí ze zimy, kdy tam přebývá opravdu jen hrstka statečných úpolníků, kdesi v okolí strakapoud a proletí skupinka mlynaříků, teď kulí oči, jak se dějí věci! Snadno se to dá nyní dopočítávat. Jak se přihlašují k přechodným pobytům každý posvém. Třeba vlaštovky. Jak k městu přiletí, hned na rybníky! A ten Malý Pivák za hájem, jeho hladina jim stačí. Proto jsou ve vzduchu vidět a už je píšu. I tři vodouše bahenní, než s večerem odletěli.
Začínají se odtud ozývat žáby, i ty zapíšu, jen do jiného sloupku.
Čerstvě se vrátila pěnice hnědokřídlá, chybí ještě pokřovní a slavíková. Černohlavá už je dva týdny. Čekáme na kukačku a „její“ rákosníky zpěvné i na cvrčilku zelenou. Těch bývá v travinách několik. Mimochodem – to je s kukačkou ke slavíkům další noční zpěvák.
Co mě těší hodně, jsou obyčejní strnadi. Jsou věrní a ještě zůstávají. Provázeli dřív lidi na polích, dnes jim nakládání s krajinou výrazně nesvědčí. Tady jsme je dokázali udržet. Však taky sameček zpívá, co mu to jde. Svoji nesmlouvavou: „Kéž by si sedláčku, kéž by si chcíííp!„. Ale já si myslím, že to tak není, sebešálivě v tom slyším: „Bude tu konečně, bude tu líííp!„.
Usadili jsme nedávno lavičku, pěkně se z ní teď vyhlíží.
Probudila se většina keřových výsadeb, snad se rozběhne. Nandal jsem tam všechno do puntíku ze slavičího seznamu. Když to chtějí mít „na klíč“, co s tím naděláme. Budeme se podbízet. Tady si páteř zničíme rádi.
Měl jsem trochu obavu, ale jak tam vkročila poslední dubnová dekáda, slavíci jsou. Dopadne to. Než vzrostou keře, musejí přežít sice na okolí, pak ale hned budou „moct dál“. Těším se na první suché listí pod keři, jak přiklopí zem a vyhubí trávník. Jak bude šustit a bude se plnit jejich oblíbenou hmyzí potravou. Jak jednou najdu hnízdo, okroužkuji mladé a jako tehdy dávno, začnu se o něj bát. Když člověk ví, kde hnízda jsou, bojí se o ně. Možná tedy, že se na Zahrádky budu jezdit trochu i bát, ale hlavně i radovat. Proto jsem tohle vymyslel, aby i kdyby všechno jinde smýtilo se, tady aby král pěvců přežil. Lepší možnost pro slavíky a jejich udržení na střední Klenici nevidím. A protože mí dva spolupracovníci (se stejným příjmením) to nahlížejí stejně, jde o šťastné počínání.
…Když šel večer, slyšel jsem slavičí reakce na predátory v křoví. I to, jak se mezi sebou na dálku začínají upozorňovat, že tohle je čerstvě jejich. Tak o to jsem stál. Tedy stojíme. Tady budu moci bádat nad jejich chováním v klidu a s bezvadným pocitem. Budou to ti „naši“.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *