Čím víc pokoušíme chytáním paní Štěstěnu, vyčkáváme v tahových koridorech do pozdních chvil, skoro do zámrazu, věřím, že se to povede. Setkání s dvěma více či méně slavičími druhy – Tarsiger cyanurus a Luscinia calliope.
Zatímco modruška u nás již zápis má, kaliopa zatím ne. Ale přijde, já to vím. Tak jako přicházejí v pozdním podzimu jiní vzácní hosté z dálav východu, třeba budníčci. Opravdu, mohu-li si tipnout, stane se to v Jeseníkách a nebude to dlouho trvat. Musí ovšem tamní podzimy vydržet, jako letošní. Aby se mohlo chytat.
Chtěl bych zažít hlavně slavíka kaliopu. Nastudoval jsem si jeho chování i zpěv, potulky i rozptyly, místa výskytu. Ti hosté zatím nejdou, mívám ale v ornitologii štěstí, tak tomu věřím.
Budu stát ve stínu za světlem a tak, jak dnes přiletují třeba rehkové, tak přiletí ten vzácný slavík. Příležitost, pozorovat v noci sedlem pomalu táhnoucí ptáky, člověka naučí. Jinak táhnou skřivani, jinak králíček a střízlík, jinak lejsci černohlaví, odlišně červenky, docela jinak sluky, jinak se chovají netopýři. Dá se to napozorovat a letos jsem se naučil slavíky. Dostalo se mi šance několikrát, protože když mám službu, v boudě spíš nepobývám. Kde to člověk v nížině za celý rok zažije!
Kromě toho sibiřského slavíka bych ještě chtěl, aby přiletěl lišaj smrtihlav. Každý rok se ukáže na tahu a já mám zatím smůlu. Tak to bych si taky přál. Jo, a jinak se v letu chová budníček, jinak křepelka a docela jinak ledňáček, ten se fakt nesplete. A taky volavka popelavá, jednou už se taky chytila.
Je zážitkem vidět na ptáky, nocí se stěhující. Kde se to komu povede. Někteří se v letu ozývají, třeba skřivani či drozdi, je to úžasné. A kdyby člověk nemusel ráno spát, viděl by tah denní. To je taky síla. Jednou jsem takhle nespal! Sešel jsem pod sedlo, kde v úrovni špiček horských smrků a očesaných jeřábů mířily do údolí skupiny drobných pěvců, plných neklidu. Zapasován v borůvčí, které je výškou po pás, ne jako tady v nížině. Strnulý mezi trusem jelení zvěře, s hlavou nastraženou k dívání a poslouchání, pluly přede mnou ty skupiny docela blízko. Neviděly mne, ani to nečekaly při ptačí cestě.
To jsem vždycky chtěl, být takhle na tahu. Tady si sedám na pařez a přemýšlím nad strašnou cifrou ptačích křídel, která tudy proletí v cestě za sluncem. V neskutečné druhové bizarnosti. Ještě, že to k poledni většinou končí, můžu si dojít na kafe, zakrojit sušený vepřový a přikousnout tak tvrdej chleba, že doma bych o něj neovadil. Tady se na něj člověk těší. Připomíná mi to trochu čtení v dětství z Lesních novin, bylo to někde z Ruska, tam se ale při tom občas střílelo. To si tady nedokážu představit, když vidím sluku, jak se nocí blíží a neví o mne, zobák i to oko, jak se rozhlíží v kuželu světla, a pak – letí-li vysoko, tedy přes síť, mizí úžinou nad lesy dolů. Úplně neskutečné dotyky, očima.
Když ptáci v noci netáhli, fotil jsem takové ty kýče – jako měsíc na špičce smrku, hvězdy přes oka sítě a podobně. Pak jsem uviděl laně, jak jdou sjezdovkou napříč. Rozvážně, samozřejmě. A když se zas setmělo, podíval jsem se k obloze na hvězdy a ony to nebyly, byly to červenky, které táhly pod nimi a jen některá když poklesla do jiné hladiny letu, ukázala červenou hruď, jako že: „Nemýlíš se, jsme to my. Už ses nás mohl dávno naučit. Jsme k nespletení“. Kolik jen se jich pomlátí cestou o okna, kolik přinesou kočky domů, to všechno je vepsáno do karet zpětných hlášení. Když jim takhle lezeme do života, alespoň se to na ně dozvíme. Má to smysl. Dřív jsem ptáky střílel z praku a nestřílel špatně. I to mne při tom koukání v horách navštěvuje. Děkuju za ten obrat, byla to blbost. Budu se snažit, co budu moct, ptákům pomáhat. Je jich čím dál míň a zaslouží si to. I za to, jak mi nakonec obarvili život. Mohli se na mě vy…., neudělali to. Dali mi ještě šanci a já se jí držím. Pověsil jsem hodně budek, stavím Slavičí háj, vytáhli jsme labuti háček z paty, píšu slavičí blog…
Na shledanou příště.
