Už dlouho tu nebyla zpráva ze Slavičího háje.
Víte, jak to je. Plán, že za tři roky budou v místě slavíci – nevím, nevím – jestli se to stihne. Půlka výměru je pryč a stromy a keře si teprve v místě zvykají. Využít musím teď spíš toho, co v okolí bylo, tam mistra pěvce zatím „deponovat“. A to vychází.
V plánu máme v podzimu začít pracovat na informační tabuli. Bylo vybráno místo hned u cesty.
V háji končí léto. Z travin odlétly cvrčilky zelené, druh – kterému biotop dokonale sedí. Nehnízdil letos strnad luční, nevím, co se stalo. Ptáci odlétají, zůstávají jen nejvěrnější.
Cestou jsem navštívil parťáka v projektu, bydlí na dohled a sad pro záměr nabídl on. Užívám-li pro jistou část lidí termín „lidé, přírodě blízcí“, pak on je přírodě nejblíž. Ekologicky striktně smýšlející zahradník, radost se s ním potkat.
Na cestě do háje jsem u něj zabrzdil, abych ho informoval o nových událostech ve vztahu k parku. Když se z vinice ozvala rosnička, neřešil jsem, bude-li pršet či ne, trklo mne do hlavy, že nemám s sebou foťák a tohoto tvora léta toužím zachytit. Když řekl, že se ozývá z trubky drátěné osnovy, překvapilo mě to. A trubka prý hlas zesiluje, jako hlásná trouba!
Než přinesl baterku. To sem tedy koukal!
Od keříků kivi k révě jsou vypnuty dráty a trubka je krajní oporou. Nakloněná, téměř plná vody, nevelké světlosti. Ona taková rosnička taky není nijak přerostlá, přesto mi to přišlo pobytem pro ni tak-tak. No ale, v světle baterky jsem ji viděl už taky, takže tam byla. Na telefon mi přišlo varování o těžkých bouřkách pro kraj. Nemuselo, to jsem si před chvilkou poslech tady z trubky. „Tak tohle nepustím“ – řekl jsem si a odjel pro foťák. A měli jsme brzy plán, etický. Přilijeme-li panáka vody do trubky, žabka musí vykouknout a já ji vyfotím! Konečně příležitost. Kdesi z hrušně se z výšky prý mezi tím ozývala druhá a potvrzovala zprávy té první.
Už jsme plnili sloupek a už se rosnička objevila…
Byly tam dvě…
…a nakonec tři!
Jednu jsem chtěl vyfotit venku.
Pak jsme zas odebrali vodu i s ohledem na „těleso ponořené do kapaliny,…“ a vrátili ji do předpovědny. Dokonalé!
I v Slavičím háji se podobná ozývala – a co myslíte, přišel déšť? Košili suším ještě teď. A co napršelo v noci – síla!
Jen jsem chtěl říct, jak se zas krásně ukázalo, kdy člověk, k prostředí šetrný, zažívá radosti mnohými netušené. Tak si to tady s námi užijte.
Je to málo? Já jsem šťasten, Pavel taky a přesně takový bude ten háj. Už vlastně je, zraje rakytník, bezinkám ožraly listy nějaké motýlí housenky, srna vyběhla z prostředku, když jsme kontrolovali výsadbu, křovité vrby se pěkně košatí. To se budou slavíci mít! Jen hruška Konference, ta letos ostrouhala. Dva mrazíky v čase, kdy neměly být, o všem rozhodly. Ale lísky u cesty se činí, sojky se tak pakují ořechy. Z rybníčku v sousedství křičí chřástal, že z domova ani letos spěchat nemíní. To vlaštovky ano. Z oblohy jsou už pryč.
Místo je mrazovou kotlinou, ale jaro, když se vytočí, odmávne to nakonec i tady pro nás. Rádi si počkáme – a slavíci? Doufám, že nás v tom ani v roce patnáct nenechají.
Vážení návštěvníci. Už jste si asi zvykli, tady míváme „okurkovou sezónu“ jinak než v redakcích. Právě začala, budu střídat odborná zamyšlení se vzpomínkami, přidám občas i takovouhle „vatu“. Když zase na chvíli slavíci s námi nejsou.
Krajinou, která se vám představila, je Dolnobousovsko. Oblast, ležící v horní části středního toku říčky Klenice.
Mooc hezké vyprávění…
Dík, už i s fotkami. Pavel Kverek
[2]:Díky za článek, moc pěkné. Stojí za to sem chodit.
Moc zdravím.