Neměl jsem čas jít nikam, dneska (12. 9.) jsem si chviličku našel. Už jen tak „s hlasem“ jsem vyrazil na vytipovaná stará místa a hledat i nová. Zajímavé myšlenky se mi honily hlavou, týkaly se lokalit a výzkum tak ve mně vlastně pokračoval.
Mám tři nová místa na jaro, první by bylo pěkné. Je ale úzké a nevím, jestli by slavík natolik slevil. Je poblíž Skyšic (o těch jsme ještě nepsali), teče tam stružka, mám odtud fotku.
Prohledáváním starých míst jsem dorazil do PP Čížovky. Nad pastvinou letěl dudek, na krásné hrázi slavíci už schází taky. Pole se slunečnicí mne zastavilo na chvíli.
Není tam ještě příliš opeřenců, to teprve přijde, ještě se to nerozkřiklo. Ale hejna zvonků se tudy bezvadně krajem posouvala. Šlo podle mne opravdu o pohyb, ptáci se ze směru odletu nevraceli, často se svolávali a od spodu přilétali další. Někdo z dobrých lidí tam k tomu poli odložil dva televizory. Takové to je jinak krásné místo! Divoké husy, závoje chmelových keřů nahořklých šištic pod korunou hráze – a hlavně dvě místa, kde jsem si dříve chytil k okroužkování slavíky. Hned tam za mnou ty vzpomínky přišly. Čekal jsem na ně, bylo by tam v tom prvního listí opadu jinak smutno.
To místo znám teprve tři roky, ale padlo mi do oka. Musí tam být nádherný první máj, to já ale nestíhám.
Je odtud vidět k Studénce na Babu. Koukám přes tu dálku a cítím hlasy těch míst. Je nám spolu dobře. Buď jsem se už zbláznil, nebo ten kraj konečně pochopil. Dostal jsem se vztahem do jiných hladin, všude se zastavuji, dívám se do pavučin babího léta, přenáším vykrmenou ropuchu stranou od silnice a poučuji ji.
Přilétly odněkud vlaštovky, vidím jejich nervozitu, ještě je tady ale stůl pro ně plný, ještě zůstávají! Žaludy bubnují o cestu a ze stružky zvedám horského konipasa. Ten na nic nečeká a Domousnickou branou odlétá. Nebyl zdejší.
Bezinky už skoro opadaly, co by tu slavík jaký kde dělal! Ne, ne. Září pro ně tady v tom kraji není. Až se jednou vrhnu na monografii druhu, všechny ty nové objevy a opravy přežitého tam budou. Jen u pelichání, kolik přihodím! Severovýchod Mladoboleslavska bude prostorem, který přispěje k poznání slavíků, jak jiný region žádný. A to i s vědomím a pokorou k starým badatelům moravským.
Zastavuji se na místě ještě jednom, i tam je klid. Je mi ale i téhle kontroly třeba, zase dokazuje, že po přepelichání staří slavíci hned odlétají. Nachytal jsem tady totiž zajímavé kontroly v létě. Kdo ví, kde už jsou.
Podzim se chystá, je cítit po ovoci. Špačci se patlají hruškami, pak seskakují lovit luční koníky, že jim po tom není blbě! Jsou perličkovaní, plní podzimního neklidu. Ten náš od budky se ale každého roku létá před cestou přesvědčovat, že hnízdo drží. Zpívá ke slunci, kouká, co by ještě uzmul na cestu k Moravě z naší zahrady, cítí se šťastně. A já vlastně taky.
