Černavy pod Studénkou, to je nejúrodnější díl mojí krajiny. Tak trochu podobně i Březensko, ale tady je zem nejčernější. A s dobrým hospodářem. Ten, který jí tu slouží, se mi zamlouvá. I proto jsem asi ještě potkal koroptve, kousek vedle cesty v plevelišti. Mohlo tam vzniknout proto, že je tam stará silážní jáma z betonu a kolem křoviny. Tím je kout zatím „zabezpečen“. Hned vedle se ze sloupu vytřepetal šedý ťuhýk, jsou tu pravidelně a v kraji i hnízdí.
Strništěm jsem prošel až k cípu bažantnice, slavíci už nejsou. I to je výsledek.
Dívám se k Babě, za chvíli tam pojedu na průzkum. Obloha tam zčernala, kdo ví, co se semele. A taky že jo. Už stojím s autem vedle cesty v kopřivách, abych nevadil cyklistům, už jsem chtěl líčit na jednoho z posledních slavíků, když to začlo. Kapky pleskaly v prachu stezičky, na jihovýchod nad Bousovem bylo černo, z druhé strany od Ještědu se dálo podobně – čekal jsem, co Baba. A dočkal se. Ten pytel snad exklusivně pro mne rozpárala a pustila na mě slunce. Kdyby chvilku – tak tomu rozumím, ale ono to trvalo dlouho. Z auta jsem pozoroval déšť v přímém protislunci. Duha za mnou žádná, jen tohle divadlo.
Havraní zem na vodu čekala. V dalekohledu jsem viděl, jak se dole v brázdách leskne. Přestalo. Muselo přestat, jinak by to asi bylo na rekord. Takovýhle počasí přeci nevydrží. Když jsem vylez´ ven, nad svahy táhli rorýsi – dážďovníci. Dokud se vraceli nade mne, oči jsem měl pro ně. To je strašná síla, jak oni ty své životy žijí!
Z tunelu pěšinky vyhřezla vůně bezinek. Vždyť už jdu! Vzal jsem věci a šel chytat.
Ne, že bych v jednom případě neuspěl, takhle ten mladý slavík vypadal …
… ale před cestou domů z křoví vylétly tři sýkořice vousaté. Připadal jsem si jak zfetovaný. Svým typickým letem vystoupaly a odlétaly k jihu. Co k tomu víc psát – za těchhle dnů je s ornitologií prostě báječně!
