Tak se nám to pomalu krátí. Slavičí rok Mladoboleslavska vstoupil do poslední třetiny. Přípravy na cestu.
Není to tak dlouho, kdy jsme o této fázi jejich pobytu nevěděli téměř nic. A ptáte-li se, která z nich je nejlepší, zaměstnáte mi hlavu na hodně dlouho. Začnu vzpomínat, známkovat ty chvíle, upřednostňovat jaro před létem – anebo obráceně.
Doba slavičích příprav a dávání se dohromady po hnízdění, je impozantní, vzrušující, na váze nabírající smutkem.
Přijde to, čas se nemaže s nimi ani se mnou, doroste jim peří – a nejbližší noci: „Start“. A co ti mladí, kteří letos z hnízd rodiče povyváděli? Ti to mají jinak. Už teď se toulají domovinou a jistě je to baví. Krajina je teď jeden prostřený stůl!
Učí se předvídat nebezpečí, aby přežili, sledují noční oblohu, jak vypadá. Její pohyb. Prvně se jim mění peří na těle, ale jen zčásti. To hlavní velké jim zůstává získané z hnízda. Svět je jak chleba, vytažený z pece, jak o tom zpívá Jura Pavlica. A to jim vyhovuje.
Představme si, my lidé, jak se to v hlavě takového jinocha semele koncem prázdnin. Stav dospěl do fáze, kdy místní mapa v hlavu je zakreslena, to stačí k tomu, aby domov zjara rozpoznal. Soukmenovci mizí kamsi pryč a s ním to také šije. Neví, co to je – ví ale, že musí poslechnout. A udělá to!
Křídla ho vedou k horám, k moři, přes něj do písku a pískem ještě dál. Na jeho konci to s ním už zase šije, něco mu říká, že dál netřeba. Je v Sahelu. A jestli snad ze zvědavosti ano, tak jen malý kousek, na pokraj deštného lesa. Nikdo na něj nemrká aby napověděl, že tam už ne, že tam to pro něj není. Tam ať letí sedmihlásci a kukačky, on zůstane v trní na okrajích políček místních zemědělců. Přeci jen nejpodobnějších podmínkám domova! Tak tomu se říká instinkt. Ten se o něj stará, je jeho učitelem.
Ale pojďme k rodičům.
Peří jim roste rychle – tak, že chvíli ani nemohou létat. To obětují za možnost, být přepelicháni málem nejrychleji z pěvců! A bude se to hodit. Potřebují koncem prázdnin vyrazit do prvního zastávkového místa (ještě v Evropě), kde doplní spálené zásoby tuku a vyladí se na podnebí. Pak vyrazí dál v další tahové vlně. Vědí dobře co dělají, jsou zkušenými.
Paměť a poučení z chyb – to je hlavní nástroj k přežívání. Ne, k prožívání, tak to mám právo vidět já, který jde za nimi půl kroku nazpět a v tuchách i signálech stopuje ty ptačí životy. Škola, do které se konečně vracím rád!
