Dnes dám něco jiného než rákosní slavíky modráčky, i když mi radost přivodili i o víkendu. Teď už je ale nechám ubytovat a půjdu je spočítat po půlce dubna. I když nevím, jestli to ještě nenapsat, co jsem zažil vedle Nového na rybníku Brodek. To je chytrý modráček – ten ptáček, zato zpěv mu moc nejde. Nebo to ještě fláká, nemá snad pro koho.
Ne, pojďme odtud kus dál, na hnízdiště slavičí, k Solečku.
Podívejte se na obrázek a já o něm hned pojednám.
Tohle je hnízdiště přenádherné.
Není to vidět, ale skrývá skalní bloky – tři se soutěskou. Když se povede některou sezónu a je tam dobrý zpěvák, pak to tam zní jak v kostele. Ptačí slova se třesou v tom kamení, hledají skulinky v květech třešní a míří k obloze. Jsou výzvou k už snad přeletujícím.
A teď ještě, co vidět je. Horem odbíhá k Pyrámu hřbet Hrádku a tady v těch místech se kreslí (pro někoho trestuhodně) akátovým lesem. Jak rozkvetou, jednoho jara nevynechám! A lelek tam vrčí, nad zemí, plné slunce.
…Tak jsem pojal úvod a teď pro ty, kteří se zajímají jinak.
Všimněte si průseku pod elektrovodem. Je požehnáním pro slavičí hnízdiště. V chystajícím se mlází každá moudrá slavice postaví hnízdo, většinou v obrůstajících pařezech. A do okolí s hrabankou pak odbíhá pro obživu. Takže letos už budou překvapeni příjemně.
Poznatek druhý?
Průklest byl proveden loni v čase, kdy se samec chystal pelichat. Natolik jej zákrok vykolejil, že tam nepelichal. Prokázal bych to nesnadno – říct, že v místě nezůstal. Při letním putování za pelichajícími dospělými slavíky navštívím kdeco a tak jsem přijel i nad Přepeře, do pásů křovin v kopcích, jestli tam nějaký není. Byl, a byl přesídleným ze skal. Podle kroužku.
Pro pelichání potřebují kvalitní biotop. Tady se skrývá odpověď na dávná podezření, že se po vyhnízdění „někam“ ztrácejí. Ztrácejí – málo, ale přeci. Jsou to ti, jimž letní hnízdiště zesvětlala, že je nedokáží ukrýt, kdy nelétají. Převážně však zůstávají doma, jen jsme neznali je najít.
Tímto výzkumem byla před lety vypracována strategie kombinace technik, kroky i výsledky byly průlomové.
A ještě k pláckům:
Nezjistil jsem v neděli žádného ze slavíků a ani se nedivím. Možné to není. Unikátní březnová šance tím padá. Ale duben, co se chystá, ten jim tentokrát připraví takovou fascinaci, že napříště z Afriky vyrazí dřív. Kopřivy budou po kolena (po moje kolena), trnky opadané, slivoně vyvoněné. Snad květy třešní, ty možná vydrží.
Když jsem viděl u Klenice, jak orseje svítí v zelených březích, kde v lagunách tančí ropuchy každoročním štěstím, že se ještě vešly mezi noční kola aut, strhla mne nálada k radosti. A potkal jsem lidi v zahradách, kde jsme k sobě za léta přátelští. Dovolí mi tak parkovat mezi ploty a hodnotíme ušlý čas. Jen se divili uspíšení návštěv. Opáčil jsem, že oni mají brambory v zemi taky s předstihem a práce jiné též svižně rozběhnuté.
Slavík nebyl ani tam, ale i to je výsledek cenný.
Jsou v těch místech vývěry vody a sám jsem se byl podívat, mají-li ještě čím vířit. Mají, a vydrží. Pokaždé jejich trychtýře po zimě čistím a u té, kde jsem začal, mohu se nakonec napít. Jsou to chvíle, kdy žiji naplno. Všechno je tam se mnou – motýli na podbělech a včely vedle nich. Líná Klenice, co na mne ví, že jsem v prvních klukovských návštěvách neuměl plavat. Když jsme ji přehradili, pak brzy ano. Jen rákosí, co mne teď bujně odstrkuje, bývalo bojácnější! Co chvíli hořelo od parních lokomotiv. A jednou jej socialistické zemědělství rozoralo a vyselo po něm cosi. Prohráli, ale zelených cvrčilek, co do řídkých brček nalétalo! To jsem nikdy neviděl. A neuvidím. Dnes mi tu odporuje prales, vysoký a hustý. Sluší ale i on těm místům v kraji domova.
