Krajinou ptačího spěchu

Žádné komentáře u textu s názvem Krajinou ptačího spěchu
Ano, v nadpise jsem pro tentokrát už musel nahradit zpěv spěchem. A přestože takových míst znají po republice obdivovatelé živých ptačích křídel celou řadu, já se vzpomínkami vracím do nádherných Jeseníků. Na Červenohorské sedlo, kudy podzimem táhne množství ptáků a pozorovatelé je tam sledují, příležitostně chytají, určují, kroužkují a dokumentují. Přitom je nejvíc zajímá počasí. Jeden proto čte z předpovědí, druhý z oblohy. Na jižní vítr čekají a dobře, je-li s mlhou.
Ač jsem toho v směnách zatím mnoho neodsloužil, zažil jsem už všelicos. A jediná příhoda nebyla zlou – snad problém s reflektorem, ale nebýt jeho, s kolegou Martinem bychom společnou cestu donekonečna jen plánovali. Událo se, a dobře že tak.
Kdo na sedle nespěchá nikam – je křižák na okně „sezónní kroužkovací stanice“, kde za nimi uvnitř se v noci o směnách svítí. On na to čeká a se sítí vyspravenou vyhlíží nalákaná křídla. Jeho odchyty však s nějakým určováním a následným vypouštěním stranou světla, nepočítají.
Jednou, když jsem to tam ještě neznal, přijel jsem na domluvené setkání k večeru – spíš za tmy (nevím, jestli jsem to už někde nepsal). Uložil jsem auto u hotelu a když jsem jej zezadu ještě zpod stráňky obcházel, lekl se lidí vedle. Seděli za svým autem, byli dosud tiší, z jihu Moravy, následně přátelští. Byl pozdní večer a oni žili náladou, kterou prý završí přespáním v autě či možná snad na mezi. Kde by prý dneska už takhle slyšeli volat křepelku, jak každou chvilkou tady! Mladé roky jim to prý připomnělo. Teď už jich není. Podíval jsem se po hlasu nahoru v konec nasvícené sjezdovky a bez toho, abych pěknou chvíli pokazil, zamířil k zasíťovaným reproduktorům do hrany sedla.
Letos z místa zas volaly křepelky, doprovázel tmavý slavík a sekundoval šedý bělořit. A v rámci toho přiřazování hlasů k živým obrázkům jsem toho během pobytu a chytání užil dost a dost. Sedlem táhli motýlové s můrami, laň chodila před oknem boudy, kde i letos „chytali na světlo“ krásní křižáci. Tažní ptáci sletovali do borůvčí – horského, toho metrového. Čím dole po krajinách bezinčí – tím ptákům zdejší borůvčí. Nálad nůši kraj nosí a časů všelijakých, sakra rychle i nastupujících! Na staré cestě ptačích karavan…
Jezdí tam chytat člověk z okraje Prahy, podzimních ptačích tahů znalý. Se zkušeností z jiných míst. Je zážitkem mu naslouchat a vracet se s ním k sítím dávno sbaleným. V tisíce hodin čihařského doučování se, přemýšlení a ověřování taktik z neúspěchů odvozených. Dnes je mistrem v té disciplíně. A co víc – je přátelský. To je posluchačům příjemné. Zdobí jej výdrž v čekání na příležitost, dávno si ověřil, že bez ní by mnohá nepřišla. A ona ho každou chvíli ujistí, že dobře činí, když nepřestává koukat dolů k horskému trychtýři, severák pohledy otáčí a hvězdy z oblohy střásá. A když už by se zdálo, že pěknou bídu hostí, stane se jinak! A přestože on zkušeně přec už očekával mezi kroužkovanými ptáky nějaké to „zrcátko“, paf zůstane zas! Tentokrát se v síti objevil sedmihlásek malý, cestovatel věru nečekaný. A pro mnohé začne seriál přemýšlení nad tou senzací. On zůstane všeho strůjcem – zaslouženým.
Je dobře, že jeho parťák v horách uvyklý, dlouholetým pozorováním přečetl, dnes pro oba, ten šumící i nešumící koridor.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *