Jdu mojí krajinou a oba to víme, ona i já. Jsou pryč! Každoročně stejné pohledy. Opožděné bezinky nalitě voní a pěnice se mohou pominout. Slavíci nečekali, jsou pryč.
Pole obrací kabáty, tlupa hlučných lidí s podloženým hadrem smýká slívou mirabelkou. K čemu – nevím, pít se to prý nedá. Stehlíci zaučují mladé na bodláčí, ostružiny v dlani barví od krve. Jsou zvláštní ty chvíle loučení-neloučení se slavíky. Chození místy, kde čtyři měsíce bydlili, kde byl jsem domovníkem. Teď má moje romantická duše času habaděj! Nemusím se v roští už ohánět motyčkou a stírat zrosené čelo. A přemýšlet, jestli mám s sebou kroužky. Teď je čas zas kousnout do trnky, zkřivit hubu nad tou poctivostí a poděkovat, že tu jsou. Je stejně zvláštní – teď jsem byl v horách – jak si čím dál víc všímám prostředí tý naší krásný země. Je mi s ní dobře všude.
A děkuji na jih Moravy za snímek Červenohorského sedla, Zdeňka zdravím. Vyfotil jej celé krásně červené! Tohle jsem tam nezažil, ikdyž všechno ostatní bylo taky príma.
A pak jsem přijel domů. A táhlo mě to k roštím. Ale to už jsem psal.
Proč nechytí někdo ty staré prohnané boleslavské slavíky na cestě k jihu? Co dělají chytřeji než mladí, odchycení námi v horách? Hlavou se mi honí ony strašné prasárny v Egyptě, tisíce metrů sítí k zabíjení ptáků. Hlava-nehlava to tam mydlí a svět se málem nediví. Má jiná témata. A vedle nich stojí střelci – to na ty větší, co kousek poulétli, které chytit nejde.
Kým jsme na týhle planetě – svoločí? Jakoby nestačily tady u nás hromady křídel, poválených za nočních (i denních) tahů teď pod domy – těmi “ vpitými do zahrad“ či skleněnými plochami čekáren a viaduktů. Chcete tu hnusnou fotku tady vystavit? Radši ne. Ťuhýk, černohlaví lejsci, budníček, koňadra i krahujec – ten taky neproletěl. Strhejte siluety, nalepte pruhy! Co s těmi zrcadlovými baráky v zeleni zahrad a stěnami bank, to nevím. Coby? Móda je móda.
Zpátky do křoví! Dlouho byste u stránky nezůstali. Jestli jsem Vás vytočil, omlouvám se.
Mám souhlas na toho lišaje smrtihlava od Romana. Tak ho dávám.
Síla, co? Křídla má olítaná z tahů, druhého rána tam už nebyl. Ani se nedivím, musel zase jinam. Sám jsem ho v oblasti neviděl. Vyfocen byl po Chlumem koncem srpna, před dvěma lety.
V prvním týdnu září výzkum ukončím a připravím k analýzám. Materiálu mám letos hodně. Je zajímavé, že vždy dlouho žiji z čerstvě událého, takže nyní z fenoménu migrace. Mám to nějak podobně, jako v divadelním kuse Záskok onen slavný Ota Plk, který byl také do momentu uchopení role jiné, bezmocně zmítán rolí předešlou. Vzpomeňte si.
Nad záhadným tahem slavíků se zvolna rozednívá. Na stopě jsme celé řadě záhad a brzy je vymažeme. Je třeba už jasné, že jinou strategii drží ptáci jednoletí, jinou starší – zkušení.
Dosažení zimoviště je součtem mnoha zastávek krátkých a několika dlouhých. Ptáci, nad ránem z nebe spadlí (jak se píše v jedné staré knížce) do příhodného místa si vystačí s minimálním pohybem v prostředí (šetří energii?). Pouze hned po rozednění se přesunou z místa přistání do místa prospěšného, nejlépe s dostatkem stravy. A protože táhnou v čase nadbytku slavičí potravy, nedochází k potřebě větších denních přeletů jinam. Tím vysvětluji případné nálezy v sítích kroužkovatelů a ještě k tomu v první kontrole po ránu. Z průběhu pelichání adultů vím, že pohyb na lokalitách v tom čase je značně omezen – to sedí (slovy zase jiného klasika).
A končíme v dobrém.
