Nejprve poděkuji Jirkovi za určení tesaříka pižmového. Dík. Odpověděl jsem i na mail do Hodonína a pokud nepřišel, je to vinou nepřesné adresy. A teď už nabízím ohlédnutí za druhým pobytem v sedle Jeseníků.
Jak jen se ubránit emocím, doprovázejícím ten nádherný čas. Já to říkám sic o každém místě v zemi, na to ale teď zapomeňte.
Červenohorské sedlo, kousíček od Pradědu, je obdivuhodný kus pohraničí. A turisté, v horách rozptýlení toho času, by to potvrdili. Putovali cestami v kamení a užívali pozdněletní horské nálady. Kochal jsem se též. Nad borůvčím popolétávali sedlem ptáci, nad loukou motýli. Slunce svítilo, severovýchodní vítr (nevhodný k odchytům) nás však trápil. Po svém si zrály jeřabiny.
Pro chytání čas dobrý věru nebyl a přec jsme na sklonku první noci slavíků dosáhli. Obou „rezavých“ – tmavého i obecného.
A v poledne přibyl ten vzácnější ještě jeden. A byli to zase slavíci narození letos. To nezměníme. Přál jsem si chytit jedince staršího, kvůli úkolům, které dva roky pro akci chystám. Ale nestěžuji si.
Kvalitní sešlost naplnila volné chvíle plejádou historek, o samovolné přídavky nebyla nouze. Takhle bych si představoval návrat tehdejších „Lovů beze zbraní“. Diváci i posluchači by se smíchy umlátili. Je obdivuhodné, co máme za sebou. Od sítí i od stativů.
Zase táhli motýli, ve dne i v noci. Ač jindy plachá, tady výstupem utahaná a rok od roku vzácnější babočka osiková, mi dokonce sedla na ruku. Cenil jsem si vzácného setkání.
Zbývající levou rukou bylo přeobtížné ji alespoň „nějak“ vyfotit.
A taky jsem chvílemi pobýval sám. Dávno takové potřebuji. Seděl jsem na staré dobré židli Ton, pod níž kamenná zem prudce padala do Polska. Slunce kvapem dodělávalo borůvky s malinami, cestu rozvlnili běžci „půlmaratónu“.
Dělal jsem si poznámky z událého a taky přemýšlel nad obavami přátel, že mladí lidé přečasto už přírodu k ničemu nepotřebují. Že přijde prázdno a nezájem. Bojím se též, protože jen málo znám nadšenců, obdivujících tu nádheru. A špatně společnost činí i svým příkladem.
Kroužkovaly se křepelky, krahujec i lindušky lesní. A taky první sluka. Časné datum.
Tým na sedle je přemýšlivý, říkám to s velkým uspokojením. Přesto je dál všude otazníků, volajících po narovnání ve vykřičník. Ano, ve vykřičník. Vždyť kdo by si s chutí nepřidal na hlase, podaří-li se mu dojít poznání. A témata to jsou přetajemná. Třeba chování migrantů v místě horské překážky, tak rozdílné od tahu nížinou. Popsání ovlivňujících faktorů, ptákům v dědictví daných. Všech individualit, improvizací.
Je dobře, že existuje možnost pozorovat podzimní migraci stěhovavých ptáků na severu Moravy a zároveň škoda, že podobných míst v hraničních horách republiky, není pro srovnání víc. I tak lze zdejší výsledky hodnotit pozitivně. A děkuji za možnost, že mohu při té ptačí dálnici po dvěstě kilometrové cestě z Polabí hledat i já sobě žádoucích odpovědí.
