Je málo takových a rychle mizí. Vlastně znám už jedinou!
Už jsem tady o tom psal, ale chci se k tomu vracet. Nejkrásnější jsou ty s baráky, vyrabovanými, zneuctěnými, ale stále přítomnými.
Bývá to natolik silné, že to nemůžu dlouho setřást. Považte – rozezpívá-li se slavík nad starou pumpou v jasmínu, který tedy ještě sice nekvete, ale už se probouzí. Však on rozkvete, to už ale v místě budou slavíci dva a přijdou starosti.
Krom toho, že místa mají jepičí život, jsou tu problémem kočky. S kunou, která bydlí v podkroví, je šance na vyhnízdění dále ponížena. Ale všichni do toho příběhu stejně zas půjdeme a chvílemi se budeme třást! A nikdo ať mi nevypráví – musí to být nakažlivé. Vždyť v rozhlase mne Jan Rosák uvedl právě úryvkem z takového příběhu. Byl jsem ohromen i dojat. Jakoby u zmačkaného plotu pod vyčáhlými stříbrňáky, co koruny mají, jak vltavíny od Besednice, ten člověk tehdy nedýchal se mnou!
Je vzrušující přicházet za dubnových večerů k hororovým kulisám a doufat, že dnes to už vyjde. Že mistr dvě třetiny roku někde přežil a uběhlá noc, že ho vrátila mezi ploty. A lidem – jak se to líbí! V Bousově mi na radnici s těžkým srdcem oznamovali, že zahrada musí i s vilkou zmizet. Uznal jsem to. Starý slavík tehdy neuletěl daleko a je neuvěřitelné, byl-li to on, že stihl přiletět v časném aprílu do čištěné zahrady prožít loučení. Pravda, slyšel ho jistý opilec cestou z nádražní knajpy, ale jiného zpěvu tam v noci být nemohlo! Nevěřil bych mu, kdybych slavíka v květnu nechytil v sousedství. Nevěřil bych mu, ale on se vrátil!
Slavíci mne naučili obdivovat hampejz! Přijít natěsno, vyladit se na něj, objevit krásu a cítit příležitost. A tohle nic nepřeváží. Proto můžu chodit boleslavskou krajinou, která je místy zplundrovaná; proto i tam našlapuji zlehka a pomalu. Čím míň čekáte, tím větší emoce zahoří! To je moje největší poznání za třicet let.
Ještě na chvilku zpět k těm „barákům“.
Nevím proč, ale některé slavičí strofy jsou trefné pro tu opuštěnost. Mám to nasledováno. A za plot bych nevlezl, kdyby dům nebyl opuštěný, ale právě díky této „drzosti“ nejsem divadlu jen nablízku – jsem součástí!
V dřevníku pod prolomenou lepenkovou střechou stojí v koutě u pažení připravené uhláky s uhlím. Ne od zloděje; usazené jsou v hlubokých otiscích od toho z páru, který vydržel déle. A jednoho dne ten zbylý už taky nepřiložil. Nevyřčený příběh končí v kalných pavučinách na madlech násypníků. Slavík mezi tím přiletěl blíž podívat se, co v dřevníku hledám. Chvíli harašil v pámelníku při zemi a pak vyskočil do jabloně. Krešendo vyřval do takové síly, že mu navíc nevyšel dech a s písničkou praštil. Slyšel jsem ryšavce jak sýpá, jak kmitá širokým vějířem v nadešlém tranzu. Nikdy jsem podobné nezažil – myslím si, že nevíme jak ptáci žijí.
Kdyby dnes ta zahrada byla, zašel bych tam rád. Domluvil jsem se na radnici a oni zachovali magnólii, co rostla při zdi. Mám však pocit, že průvan starým větvím vůbec nesvědčí. Obří květy namrzají. Milost pro ni byla zřejmě zbytečná. Jak i tohle zjištění do starého příběhu nesmlouvavě zapadá!
…
Mám nové místo. Je menší, leží jinde, ale tak nádherně zanedbané. Je v Bosni. Myslím si, že i tam slavík v dubnu bude. Pokud zahrada vydrží!
Odtud mám to chození krajinou plné obav. Aby hampejzy nevystrkovaly příliš rohy, aby na sebe neupozorňovaly, aby přežily pro slavíky.
Dodatek: Přistoupil-li k tématu někdo „boleslavský“, lépe teď pochopí, proč jsem tehdy hájil „Kocandu“. Slavičí Kocandu! Prohráli jsme. Já, pár místních – a hlavně slavíci. Nekroutí se mnou ten amatérský výzkum už příliš? Nikoliv. Všechny cesty, mojí podobné, podobně končí…
