Končí třetina září. Dlouho jsem nad tím přemýšlel a nakonec jsem na Studénku přeci jen ještě vyrazil. Vím, že tam slavíci nejsou, ale kontroly potřebuji. Jestli mám být za pár let rozhodný v tvrzení: „Kde by se tu slavíci v září brali“, musím tam chodit. A chytat. Je tam pěkné pochození. Spodní svažitá louka je dávno pohlcena buření, projít se skoro nedá. Začíná tam být ráj ťuhýků, pěnic, ale hlavně cvrčilek. Z třtiny jsem vyšlápl cvrčilku říční, doslova zpod nohy. Letěla, jak to umí jen cvrčilky, sametový vějíř za ní ve vzduchu plaval. Neletěla daleko, jak to umí jen ony, zmizela na dohled v bezince zaklopené svlačcem. Jak tihle ptáci doletí k jihu, to nechápu. Tady bývají zejména cvrčilky zelené, ale tohle byla říční. Viděl jsem ji dostatečně. A stejným prostředím při okraji v mrkvousích táhnou hnědokřídlé pěnice, je to pěkné pokoukání. Říkal jsem si před lety: „Tady tak zorganizovat liniový odchyt a zatáhnout ty svahy napříč celé, to by sítě po ránu třeba taky uletěly k jihu!“
Já tam chodím taky za vůněmi. Zraje tam teď ovoce, dělá mi to dobře. Když vidím ty staré odrůdy, jak si vědí rady! A nikdo nesklízí. Hrušky padají k zemi, sršni a admirálové jsou nametení od rána do večera z toho kvasu. U silnice jsem spatřil pást se obří chlupaté housenky. Už jsem tu jednu viděl posledně, ale nedocvaklo mi, že je na živné rostlině. Myslel jsem, že jde přes silnici někam se kuklit. Teď jich tu bylo deset. Musím zjistit o co jde. Takhle vypadají.
Chytil jsem zajímavou červenku. Pelichala a tak si ji porovnáme se slavíkem. Prozradím předem, že ten se liší třeba sledem loketních letek, ale i tím, že nikdy loketní krovky „neopakují“ skvrnění ve špici pera. Červenka si to nejméně při první kompletní výměně dovolí, mám to ověřeno (samozřejmě, že skvrnky mají jiný tvar i rozpětí než juvenilní).
Slavíci se liší v procesu i divokostí (razancí) výměny. Budou unikátní v pelichání, to už tuším. A co teprve ti tmaví! Stačí jim téměř jen měsíc na kompletní výměnu, to musí být síla! Přiznám se, že jsem si na slavíka tmavého na Studénce dnes tak trochu myslel, nebyl by tady poprvé. Ale bohužel, je i na ně asi už pozdě. A znovu se ptám: „Jaký že podzimní tah slavíků krajinou – a ještě k tomu v září?“ Chytil bych je, viděl bych je pomlácené pod skly či na silnici, nahrál bych je provokací. Tvrdím (až na výjimky): „Je pozdě!“ Vše se odbývá v červenci a během dvou prvních dekád srpna. Snad nějaký mlaďoch, ale ani tam toho za léta moc nemám, zářijové asi tak dva. Cenný je ten Kalendář slavičích příletů a odletů, hlavně drahý! Cenu vyhnaly právě ty stovky planých hodin stejně jako těch pět dnešních.
Teď už se ale doopravdy budeme věnovat teoretizování a začneme hned příště tahovým neklidem. Odzkoušel jsem letos pár věcí. Pak se znovu podíváme za slavíkem z Guinea Bissau, připravil jsem k němu několik postřehů a paralelu s boleslavskými. Vyšlo to zajímavě. Pak půjdeme znovu k tuku, tam je prostor na úvahy snad nekonečný.
