Ač bych se měl zabývat studiem slavíků v terénu, nemám zatím čas. Makáme s Tomem – až se z nás kouří. Okováváme restauraci s vinným sklepem a termín je přímo pekelný. Jsou strašně znát dny, které uplynou mimo práci, jak bylo nedávno ono „Vítání“. Lidé ale stále ještě píší ohlasy a vím, že to nepůjde ukončit. Budeme tedy chodit asi až do důchodu. Den před akcí se musí biotop „načíst“ a pak se modlit za počasí. Pak to spolkne další celý den. Ale lidi to baví.
Jeli jsme s materiálem a tak jsem zastavil v Židněvsi u staré zahrady, která mi v zimě padla do oka. Hráli jsme, ale slavík tam není. Rozezpíval se na dálku ale od Klenice, o něm jsem také nevěděl.
Čím méně je času – tím jsou ty vteřiny barevnější. Už bych slavíky neměnil, jsou to neuvěřitelné momenty (anebo jsem už docela zblbnul). Zahrál jsem u Ošťovic, kde bydlela v domku u vidlice silnic paní Tůmová. Samota stařeny, zahrada s prkenným a dozadu nakloněným záchodem, poloslepý a třičtvrtěhluchý foxteriér a slavičí koncerty. Znal jsem se s paní, aby věděla, že kolem nefláká nějaký lump a pak už jsem se v dalších květnech jen vyptával – zda se vrátil …? Zahrádka ale jednou nějak víc zarostla kopřivami a nebylo se už koho zeptat. A nebylo na co, slavík k plotu nepřiletěl.
Posledně jsem jel takhle nocí od východu a přestože byl u té lokality dlouhodobě mínus, zkusil jsem to jako kdysi. Fialový šeřík pod kalutem voněl po mýdlu za čtyři koruny, když jsem přehrál dvě věty. Z bezu, až někde od pneumatiky předního kola, zazpíval slavík. Ale jak! Tady vždycky byli bouřliváci – jakoby to ty staré doupné vrby v sobě podržely – jakoby paní v šátku znovu stála za braňkou! A vůbec to nebude nějaký dvouletý ztřeštěnec na nudné pouti Podhumprechtím – tohle je sólista od Šlejferny! Dlouho se ale se mnou nezdržoval když to v keři už zase jen socialisticky zavonělo. Ale vydám se tam hned, jak budu mít čas. Tato místa navštěvuji totiž přednostně. Člověk si říká: „Co kdyby se stal nějaký zázrak a na noze byl kroužek staré „trojkové řady“ z časů, kdy jsem nebýval šedivý. Já to prostě k tomu poměřování vnějšího zářezu třetí či čtvrté ruční letky levého křídla a prohlížení tučnosti potřebuji. To je totiž to, co mne u slavíků drží devětadvacet let. Jen tak se dá zřejmě specializace přežít!
Když jsem byl hostem v pořadu Host do domu na ČRo 2 – Praha, ptal se mne tehdy Jan Křelina, zda jsou slavíci individualisté? Odpověděl jsem, že ano – teď vím, že velicí! A s takovým materiálem, to se pak ti boleslavští květnové panečku žijí!
Dokováváme v zábradlí vrásčitou révu a hned jak ji usadíme do schodiště, vypadnu na den za slavíky – jak bývávalo dřív! A nejprve k Ošťovicům, do místa nejzazšího výskytu slavíka v kraji!
