Bousovu nadržuji

Zmocňuje se mne panika, jako každým rokem. Je to ale krásný zmatek, vždyť jde stále jen a jen o zálibu!

Jak květen upaluje k létu vím, že toho už zase u slavíků mnoho nestihnu. Není čas. Včera jsem to ale u výhně už nevydržel a odpoledne vyrazil. Kam jinam než k Bousovu! Alespoň tam bych chtěl získat základní přehled o rodičovských párech, nebo alespoň o sólistech. Ptačí návratnost mne naplňuje radostí. Západní hráz Červenského rybníku mám pomalu hotovu, teď jsem postoupil k hřbitovu. A hned říkám – slavíků stále ještě rok od roku přibývá! Proč se tak děje, kdo ví. Chytal jsem novou lokalitu která „dozrála“ do slavičích představ, doufám, že si ji nikdo nevšimne s křovinořezem. Je tam nádherně; žluvy, kukačky, šedí lejsci, nad hlavou bousovští rorýsi, Klenice už zase voněla po úhořích, lítal tam nějaký otakárek a hlavně čerstvě vylíhlé motýlice. Co v jejich křídlech slunce vyvádělo, to byla síla! Nechtělo se mi k autu pro foťák, dal bych je jako téma do novin na pátek. Nakonec jsem k autu stejně musel, chytil jsem slavíka s deformací běháku a to je pro výzkum opravdu cenné. Budu to se znalci analyzovat (myslel jsem si tak trochu i na ránu po motolici, ty snad ale byly zjištěny pouze na bérci). Takhle to vypadá na fotce.

Ještě k určování věku. Chytil jsem krásně čitelného dvouletého samečka a vy (kroužkovatelé) se podívejte na rozhraní pelichání v křídle, jak krásně je patrný rozdíl v délce původních a nově vyměněných loketních krovek.

Třetím zpěvákem byl retrap a to je v Bousově vždycky radost. Je sice z „pětkové“ řady kroužků, ale jde o velmi zajímavý případ. Měl jsem jej také vyfotit, protože půjde asi o nejdelší rýdovací pera zjištěná výzkumem (RP 75,5 mm). Tito slavíci jsou skvostní, takový vějíř v svatebním odstínu ohnivé je notně přesvědčující a přitom v roce ´09, když jsem jej za koupalištěm v šeříkách chytil v prvním jarním šatě, ve všech ohledech byl drobnější. A to velmi zásadně. To už však specializace odhalila dávno. Do sítě na hlas nechtěl, ikdyž jsem tam nikdy nechytal, skočil však do sklopky. V archivu jsem doma vyčetl, že situaci s přehrávkou zná, sklopku ne. Tedy do včerejška.

Neplatí to tak samozřejmě vždy (abych nepobouřil ornitologickou veřejnost a objekt zájmu tak zbytečně nedémonizoval), ale v obecné rovině ano. Na druhou stranu je zajímavé pozorovat, jak odevzdaně všichni „drží“ a jen koukají, když jim do lihu odebírám pozakusovaná klíšťata. To jim je chytač najednou dobrý! Je příjemné, když kontrolovaného slavíka dávám posledním krokem posudku do pytlíku k zvážení. Myslím si že už pak ví, co bude následovat. Samci jsou teď ještě natolik „v ráži“, že po dosednutí v džungli zazpívají. Ale jen pár tónů, aby oslavili svobodu a aby tomu šedivějícímu Kverkovi zas tolik nedopřáli. Ale mě to tak stačí, už dvacetděvět let.

Všichni podobní nadšenci to vědí, když se chystají vyrazit za ptactvem po dlouhé odmlce, jak se to dá prožít násobně! Všeho si vážíte tak nějak víc. Najednou žluvy volají zvláštněji, kukačky jsou snad letos o něco šedivější – jen tak mít čas a přehodit v bedně nahrávku! Ještě jsem neslyšel zpěvného rákosníka, jinak jsme u toho rodného města už snad zase pospolu. Byl krásný kostel Svaté Kateřiny, vykukující za lajnou vrboví; byl krásný pramen, vytékající z břehu pod vlajícími travami na kratičkou pouť do Klenice. Takhle musí vypadat voda, o níž zpívá Jura Pavlica!

Kolem se po cestě vedli mladí lidé a já v roští u sklopky byl už zase za šmíráka. Je to trapné a tak když zákonitě praskla pod nohu větev, vylezl jsem rozcuchaný v rozevlátých hadrech, zpocený předchozím klopýtáním v třtině a osvětlil důvody. Počkali si a já před jejich užaslé zraky vyzval v momentě z roští posledního potřebného slavíka do sítě. Nebyli překvapeni, v městě na Klenici mne totiž i mladí lidé znají.