Dvě osmičky (8.8) v Slavičím kalendáři už nápadně odhlíží k jihu. I hnízdní plácky čeká zásadní změna, brzy osiří. A každá z mých návštěv to jenom potvrzuje.
I ty slunečnice, které se dlouho jedním směrem dívat nikdy nevydrží, tam nějak víc koukají.
Aby taky ne, vždyť za hřbetem Chlumu zmizeli první slavíci! Je to v roštích znát. Tam, kde hnízdili po jednom páru, lze odchytem docela snadno zjistit, že zůstal už jen sameček.
Kterému milimetry třetí a druhé ruční letky k odletu přeci jen ještě chybí. To však už vyřeší den s nocí následující. (1.RL je již ve finále).
A taky ještě jeden z potomků – zdá se – nikam z toho krásného plácku nespěchá. Navážil jsem mu jen 19 (!) gramů, je bez tuku a hubený. Kam by s tím taky šel? Musí se činit! Podle měření to je drobná samička.
A přitom už pod boleslavským nebem ze Slavičího roku odtikávají vážně poslední hodiny.
Velká Kniha přírody tak zvolna a nesmlouvavě obrací list a do obsahu pohotově přidává nové, zcela jiné postavy. (Že jsou nostalgicky a stylově v barvách slavíků, je od ní milé, „desku“ toho pomyslného gramofonu to už na začátek ale nevrátí).
Za dveřmi se totiž k ráznému zaklepání natahuje další díl roku a my tou podzimní stopou půjdeme s ním.
Skloněná hlava slunečnice je plná pokory za to, že může po všech těch svatbách se sluncem a žíznivými opylovači v klidu zrát a žít dál ten poctivý pocit vršícího se putování po týhle zemi.
