Nikdo z nás čas nezastaví. Jsme bezmocní a jenom koukáme. Můj „Slavičí rok“ směrem ke mě povážlivě zvedá prst (ukazováček, nebo prostředníček – vyjde to na stejno) a vyklepává z pytlíku na šňůrce poslední poznatky. „Žij Pavle, dokud je čas“ – slyším z těch roští. Jsem z toho zase hodně nervózní, ale žiju! Uvědomuji si, že mne snad taky pohlcuje „tahový neklid“ – jako slavíky. Letěl jsem včera do Sukorad, nemám tam nachytáno a nevím, co se tam událo. A hlavně – teď už je fakt šance na slavíka „v novém“. A na to je jen pár hodin, nemažou se s tím a mizí pryč! Ti Angličani to nedávno zmíněným stopováním odletu ukázali.
Měl jsem „kontaktů“ v té polní cestě tolik (8), že mi nestačily sklopky (zdvojuji je). To bylo nadějné v tom doutnajícím odpoledni. Sukorady „umí“, je to starý zatopený lom, znají jej hlavně rybáři. Znají i mě a v květnu vždy pokecáme – o úhořích a tak …
Slavíci ale nějak nešli, mám to tam prokroužkované a to je pro tohle chytání velký problém. Už jsem začínal litovat zbytečných kilometrů, slunce se zlomilo za posekané řepkoviště a já věděl, že mám poslední minuty. Potom už ptáci dolů nejdou. Nakonec to ve dvou případech vyšlo a já měl slavíka – málem finálního! No, ještě tak tři dny a pár hodin chybí, ale v pátek už asi bude pryč.
Ten druhý má ještě čas. Oba jsou staří a to jsem vždycky rád – to je „materiál“, jaký potřebuju!
Jel jsem domů a hodně o tom přemýšlel. Můžu mít teď hlavu jen pro specializaci, ostatní ornitologii (CES, břehule) letos definitivně odkládám a už budu zkoumat jenom slavíky. Přišel jsem v tom – na úvahy plodném večeru, na zajímavé poznatky, ale ty si nechám na podzimní konferenci na Vysočinu, navíc jsem zjistil, že chytím-li ještě jednoho, počet označených dosáhne třinácti set. Přestože „řeči čísel“ ve výzkumu moc nemám rád, je to důvod k menší analýze – to taky nechám na Vysočinu. Spíš se ale ještě zaměřím na poznatky jiné. Je velmi legrační, když si člověk představí ten shluk „ryšavců“ s kódem na noze, který krom mě samého (a pěti místních výsledků od kolegů) nikoho nikde neoslovil. Proto se ti Angličani tak radovali, vím, co prožívají, když jeden lokátor vydržel pro odlet! Tam je tolik důležitých poznatků! Jen nad tím přemýšlet. Připouštím však, že je asi potřeba, aby měl člověk pro téma v hlavě příjemně „rozestláno“, ale to tak je v životě ve všem. Já to tam tak mám, alespoň od nového století, to jsem se snad konečně zorientoval. Teď, když jsem kousek za nádražím ten vlak s hrstkou „slavičích bláznů“ ještě doklopýtal, na přestupních stanicích si dveří ani nevšimnu! Pojedu s nimi, dokud mi lístek nevypadne z ruky!
