Návraty domů

Vždycky se těším, vracím-li se za slavíky do míst, kde jsem s nimi začínal – k Dolnímu Bousovu. Kolem Červenského rybníka jich bývá zhruba deset a vrací se tam. Máme to tak stejně.

Letos jsem si po hladině konečně zaplaval, jako kdysi v mládí. Později pak už to nešlo, slezly by mi asi z vody vlasy. Radši jsem těch třicet let trávil nadáváním v novinách a jinými projevy beznaděje. I rákosiny, kvasící a zapáchající, nikdo nezkoumal ikdyž se tam dalo tušit mnohé. Rybník totiž – jak se zanesl – rozšířil mocně okolní porosty. A to byl taky důvod, proč jsem do těch míst v roce 2006 přihlásil odchyty CES. Abych se přinutil více tam chodit, více se dozvědět. Těšil jsem se na senzační druhy, poskakující v tenkých nárazových sítích, vypnutých ve dvou liniích mohutné výspy, v místě zaústění jednoho z přítoků.

Uplynulo pět let, času nezbývá a tak muselo přijít finále. Letošek byl rokem posledním.

Kdybych měl v ohlédnutí říct – čím chvíle, rozložené vždy do devíti dekád, vynikaly, práci by to nedalo. Žádná senzační objevení se nekonala, pokud nepočítám modráčka, který se po té usadil v Českém ráji a byl tam opakovaně podle kroužku (!) odečten z fotografie. Pokud nepočítám do sítě chyceného samce káně lesní, žíznivého poštovního holuba …

… a rána nad rybníkem, s rozlety špačků a vlaštovek. Přítomnost obou bukačů a břehule – ty hlavně! S nimi to bývalo pěkné, když z pískovny (kde jsem je kroužkoval) zaletovaly dolů k rybníku. A odtud pak nakonec vždy odrazily k jihu. A ještě jedna věc, která stojí za příběh – sýkořice!

To začalo už se starým řídícím školy v Dobšíně, který mi při výpravách za motýly vyprávěl o zajímavém pěvci, kterého mu v 70. letech kdosi přinesl ze silnice, dělící Šlejfernu a Červenský rybník. Knihy na to tehdy samozřejmě nestačily, ale on si myslel na „bezvousou“ samičku sýkořice. A tím to v zapomnění i skončilo. Jednou – v čase mých ornitologických začátků – jsme jeli na exkurzi na jih Moravy, na dropy a sýkořice. Dropa jsme zahlédli, sýkořici několik lidí z lánu rákosí snad i zaslechlo. Když jsem toho podzimu, při vypouštění „mého“ rybníka, přišel do rákosí zabalit vrše, uslyšel jsem neznámé hlasy, které nemohly patřit nikomu jinému, než bájné sýkořici! A druhý den jsem jich jedenáct rozklepanýma rukama kroužkoval. To byla lekce jak nevzdávat víru v krajinu domova! A hned jsem dal za pravdu i „panu řídícímu“, který však už bohužel nežil. Rok nato dva páry v rákosí vyhnízdily a poté sýkořice vousaté nejméně jednou zimovaly.

V čase zahájení CESu jsem si říkal jak by bylo dobré mít v sýkořicích konečně jasno, případně je i vyfotit. Pět let chytání na to ale nestačilo ikdyž jsem je zjara u sítě konečně zaslechl. Na rybníku tedy musely být! Přišel poslední odchyt posledního roku a já už myslel hlavně nato, abych v rákosí něco nezapomněl, když už tam odteďka tak často nepřijdu. Při jednom z posledních „vybírání“ přímo na „kose“, v poslední síti a v nejvyšších kapsách nad hřbetem rákosiny, poskakovaly dvě sýkořice! On a ona. Měly ještě holá břicha od sezení na snůšce, vzal jsem je na okroužkování, zvážení a vyfocení. Tak tady jsou.

Jak to je v tom životě zařízeno, že když s štěstím nepočítáte, přeci jen přijde.

Jsem rád, že tam ptáci jsou (ikdyž dnes už jsou běžnější), že nabídka krajiny platí i v čase, kdy po entomologu Františku Kropáčkovi zůstalo jen několik starých skříněk s hřbetozubci, fundovanost a pro mne pár soukromých vzpomínek. „Návratů“ – ožívajících v čase návratu.