Zajel jsem za hranici kraje, k Starým Hradům, na Jičínsko. Prý slavíci na náhorní plošině nad Zeleneckou Lhotou z jara také zpívají. Už jsem je tam ale v tom tropickém „výsmahu“ včera nenašel. Hledání v čase přicházejícího léta, navíc v zcela neznámém prostředí, je značně náročné a dlouho taková činnost člověka bavit nemůže. Louky jsou vesměs nepokoseny a jeden krok v nich nebývá jistý. Jde v podstatě o jakési „klopýtání s nastraženýma ušima“. Prostředí však je to krásné, krásné „tak trochu jinak“ – spíše suchopár. Poměrně dost motýlů i zajímavé květiny. Takřka na každém kroku tu kvetou šípky, černé bezy jen místy.
Když jsem na samém konci křovitého pásu uviděl tenhle strom, začal jsem uvažovat, že se vrátím velký kus cesty k autu pro foťák. Ten úkaz měl kouzlo. Dub zmožený nemocí, jen o chvilku déle na tom slunci vítězící jmelí a pak už jenom růže šplhající, dokud je čeho se přidržet. Výjev o nemoci, oslabení, odcházení a konečném přemožení časem – tím, který se ještě docela nedávno zdál tak přívětivým. Úkaz pro malíře, básníky i signál náhodným poutníkům.
Zajímavý kraj! Všude pějí „nazelenalí“ rákosníci, na každém suchém klacku hlídkuje ťuhýk! Pěnice pokřovní i hnědokřídlé, i ta nejvzácnější – vlašská!
Fotit v tom slunci pořádně nešlo, monitorovat taky ne. Vrátím se na jaře, vyjde-li čas!
