Zaměřeno na slavíky

Jak to, že trefí domů?

Určitá kostra ptačí migrační orientace je vztyčena, co to ale je proti setkání s fenoménem tváří v tvář? Sám bych měl k pochopení záhady už jen malou hrstku doplňujících otázek, zhruba padesát. A v návaznosti na téma třeba dodat – jak dobře, že místa hnízdění ochraňujeme! Vazby neviditelné, ale pevné. Mě kdyby odvezli ke Guinejskému zálivu a poslali k domovu, tak úkol od podzimu do jara nezvládnu. Nevyřeším.

Dlouho jsem se zdráhal vyslovit, že i slavičí tah by mohl o novém století zrychlovat. Teď jako by se zdálo, že možné to je. Příští roky úvahu dokončí.

Hledal jsem dnes jen kolem Klenice na hnízdištích. Vezu dva otazníky. Vůbec nic jistého. Lokalit bylo asi patnáct, na jedné hned na kraji našeho parku jsem slavíka asi viděl. Nenapadá mne záměna. Ale neozval se, jako by mne za vábničkou prokoukl. Za Červenským rybníkem se po chvíli ozvalo přesně, co příletoví ptáci dělají. Tichý zpěv-nezpěv. Letěl jsem do proluky s uchem, ale nakonec si myslím, že mne vypekl černohlávek. Ani jsem síť nelovil.

Uvidíme, co bude.

Pracoval jsem v lese na směrovkách k pomníkům. Ta dvě jména mi nejdou z hlavy a les to má nejspíš podobně. Myslím. Místo je opravdu zvláštní a přes silnici dole v kotlích Kotelská strouha. Teď se tam ozývají doupňáci a černí čápi jsou o kousek výš, za odbočkou. Les prostřídaných letitých stromů s úplně drobnými semenáčky. Zem kolem rýče voní. Voní jinak, než když jsem stavěl stezky na lukách. To všechno jsou doprovodné efekty mikrozážitků pobytu v krajině.

Mám hotovo a odbočuji k nám do parku. Fouká znovu přes železnici a pořádně. Tam ještě nemáme větrolam jediný, ale bude. Rákosina na to nestačí, klepe se jak ratlík. I s ubytovanými modráčky – to zase předevčírem bylo!

Od jihovýchodu po jihozápad se to po noci asi pořádně otevřelo, nebo prostě vítr ptáky zasek´. Bylo jich kolem páteřní cesty opravdu hodně. Především oba druhy rehků. Dal jsem na ně sklopky, ale cpaly se do nich červenky. Rehka jsem nechytil jediného. Červenky jsou do poslední úplně kulaté a hmotnosti málem slavičí. Poletí ještě dálky. Pak se ale na rozcestí něco hedvábně odklidilo podrostem pryč a měl jsem dilema. Hrát nemá cenu, kdyby se vrátil veterán, akorát bych se prozradil. Dal jsem pastičkám čas, táhlo k podvečeru. V slati jsem pomáhal vývěru lopatou, nadřel se víc než v lese. Ale výsledek těší, voda bublá k vršku. Žádné termály, jde o ucpanou drenáž, samozřejmě. Ale to je právě pro místo fajn.

Vždycky je to stejné.. Chytací divadlo chce aktéra uspat, držet ho v netušení. V pelichaništi slavíků (pruh temných houštin s dosazeným podrostem kopřiv, kde v létě slavíci mění peří před cestou) je sklopka překlopená v klobouk. Není dnes první, červenky podél motýlí louky opravdu jdou. Sletují do travnaté cesty a postupují dál. Přes pastičky. Odvazuji kličku a stříšku pokládám, naháním objekt k okraji a fixuji dlaní. Jako hráč s kytarou poslepu klouže v akordech, podobně vládnu trikem chytače. Objekt je ale pod dlaní přeci jen vypouklejší, a když ramínko odklopím, čučím jak vrána! Rezavý zjev, hledám mu do prstů nožky a už vím o kroužku. Číslice známé kombinace a eNko k tomu. Tenké jak vlas. Poryvy melou pámelníkem, když vylézám pod třešeň. Ten slavík je úplně klidný, už se od pouště na zvážení určitě těšil. Je ale hubený jako žebřiny, měl to nejspíše tip-ťop s cílovkou. Je ale doma a já mám na víkend co prohánět hlavou. Jaká síla! Co všechno v návratech české ornitologii dokazuje. Třeba i to, že má naše kroužkování na háku. Loni byl rekordman, posvícení ovšem každý den není.

Kolikrát jsme se už takhle spolu fotili..

Nikam jsem po cestě už ani neodbočoval, jel k talíři užívat uhlídaného dočkání se. Je to prostě zase už síla!

Dnes se vydám na odposlech hnízdišť kol města na Klenici, přesně v duchu plánu, že monitoring příletů zúžím na kotel domoviny. Vše jsem v mezičase promýšlel a změna přichází. Mám totiž už nasbíráno z ročních dostavení materiálu dost a sběr byl nesmírně časově náročný. Dovolit podobné si může opravdu ten, kdo má svou práci rád a nepotřebuje návraty s hrstí vykroužkovaných značek. Protože to při podobném ani nejde. Jedete, hledáte – odjíždíte. Cenný je zápis. Převážně jde o zástupy nul, pak ale první pozitivní má váhu. Byť je třeba na pár dalších dnů jediné. A kdo by chtěl mermomocí kroužkovat, i v tom případě by často na kleště nesáhl. Slavíci, hlavně ti zkušenější, se umí vracet. Hlavně tam tkví váha shledání, že prostě badatel vidí své favority. Ano – říká si. Jsou to oni, nemýlím se a mohu mazat otazník, připsat tichý vykřičník. Tichý proto, že v přírodě nic není kamenné. Jiný další nám úvahu může rozviklat. To zjištění je „pentlí“ k časovému výdaji vyšší čtyřicítky let. Slavičích jar.

Máme tu nové jaro. Syn již slavíka zapsal z Polabí, tam slyšeného. Náš park zatím čeká. Tedy čekal ještě včera. Dnes po noci se uvidí. Bude se oteplovat a tah pěvců dostane švih. Znovu krajinné vlaky popojedou, znovu z nich uslyšet zpěv.

Pozoroval jsem modráčky u nás. Trochu je tomu jinak. To oni ale umí, jsou jiní obecných slavíků. Ve vztahu k hnízdění zcela jistě. Úplně jiní a pěkně mne vypekli. Člověk aby chytal čerstvě kroužkované a drbal se v šedých kadeřích. Pak se mi přitom vybavily roky osmdesáté, kdy jsme byli čtvrtým hnízděním v republice. První Hamské trstie, druhé na jihu Čech, třetí Postřekov a čtvrtý Nový rybník u Kněžmostu. Před kolegou tam tehdy vylétla samička modráka s potravou v zobáku a pak už jsme jenom prokazovali. Co jsem ale od těch dob s nimi zažil, představy trhalo na cucky. Slatinní slavíci jsou i při nižší hmotnosti oproti „hnědým“ těžší, až těžcí. Na tom trvám. Přeci se s nimi ale budu muset pro identifikační návody vypořádat. Připraven sem s chutí, ale kolena jistý třes mají. Obzvláště po letošních zážitcích z „háje“, kde výsledkem je, že pár máme zase už jenom jeden.

Slavičí rok (ten český), má krátký krok! Jenomže – čeho je málo, je vzácné. Kdo z vás tedy mistry někde zaslechne, staňte v hrdosti.

Máte-li doma pod polštářem zbytný kapitál, kupte si někde na okolí pár drnů krajiny. Budete za ně platit, ale budou vaše. Ten pocit s rezervou přeskakuje laťku obecné spokojenosti. Až je budete mít, začněte tam chovat přírodu. Třeba teď. Teď v nejtmavším patře slavičích křoví pokuřuje doutnák. Co nevidět přeskočí a křápne to. Příletový rekord pro oblast nepadne letos, ale hned po mrazech mnohé začne.

Dnes jsme měli na potoce led. Při okrajích. Ale nezdá se, že by květy slivoní mirabelek zmrzly. Jedou tedy naplno. Modráčci se v parku drží, snad jsou usazeni. Jeden v slati, druhý na „Trňáku“. Ale nezpívají, je na ně kosa.

Seděl jsem v maringotce za oknem, vítr se ke stolu nedobyl. Dívám se na pole s terasou a pracuji s intuicí. Jak asi mohl být ten náš pravěk rozložitý? Reliéf se mi přes okno snaží napovídat, přeci jen mu úplně nerozumím, beru čepici a jdu mezi hroudy natěsno. Mám sice už vyhledáno, ale co kdyby se nějaký drobný půlkrok ještě zadařil? Pak se zastavuji a shýbám. Není ještě příliš opršeno po vláčení, ale šutr ve dlani se mi nezdá. Ne, určitě nejde o metabazit, pak tedy ne o nástroj. Už bych placku odhodil. Pak jsem si myslel, že může jít o keramiku, tak dílec házím do kapsy. Za chvilku jej lovím a chci přeci jen odhodit, působí totiž, jak střep střešní tašky z betonu. Opatrnost mi rve ruku do kapsy zpátky a nechce nález utratit. Jdu tedy k potoku, kde bude jasno. Struktura odkrývá pískovec, nějaký hodně tvrdý. My jej tady nikde samosebou zastoupený nemáme, a když placku otočím, mluvím nahlas jak nad raritním odchytem sítí. Našel jsem totiž poměrně velkou část brousku na všechny ty ohlazenosti. A je to logické. Výroba po takových volala. Letím v myšlenkách po lince času, brzdím v neolitu a vůbec si nemyslím, že v jeho nejmladším konci. Brní celé tělo v zvláštním pocitu. Ten člověk to tenkrát pustil z ruky, mezitím sice nějaký traktor placku rozmlátil, ale číst se z ní rozhodně dá. Byl jsem v dotknutí na řadě, po pěkných pár tisíciletích. Fotky ale začnu dávat, až přiletí od Afriky slavík.

Držte si palce, ať mráz pod nulu v začátku dne po půlnoci moc neleze. U nás totiž bývá dole o stupeň a půl ještě hůř. Tak, ať to bolí co nejmíň.

Slyšel můj syn při cestě Polabím. U Nosálova zpíval po ránu před vesnicí slavík.

Současné ochlazení promluví do ptačí migrace a zastaví ji. Uvidíme, co bude dál.

Klasika. V parku námraza, a bude hůř.

Monitoruji modráčky, jak to tedy vůbec vypadá. U nás je po půlhodině v síti samička, budu ji kroužkovat, je víceletá. Ale taková ta z katalogu, klasická. Nikterak „samčí“, jen drobně skvrněná na hrudi.

Ještě se přichytil strnad rákosní, v roce 23 byl označen jako mladý. I koňadra z páru má kroužek, ptáci se k hnízdění vrací, odměnou za podporování.

Pak se nestačím divit, na hranici parku proti proudu Trnického potoka v naší rákosině zpívá a poletuje modráček číslo dvě. Jak se chová přesně takhle, je už v páru. Nemám s sebou vhodnou přehrávku, chtěl jsem dnes nehrát. Dávám sklopky a jdu doufat do pracovního procesu. Úkolů je všude nad hlavu. Nezaviněně je ze mne i trochu sadař, kolegovi to zdraví už nedovoluje. Vysázel, rozběhl – tak mu říkám – choď se Pavle už jen radovat. Je to tvoje dílo. On je velmi skromný, ale vidím, že je rád.

První kontrola políčení – nic, druhá ukazuje „stan“, a doufám, že až sklopku obrátím dnem vzhůru, uvidím, co si přeji. Jeho, nebo ji. Nakonec je to on, dvouletý, zakládá hnízdění, a to je nadějné.

V tom místě modráčci nikdy nebyli, ale když jsem se zanořil do vrbiny v rákosí, pěkné to mají. Potok je od prasat rozrytý, ptačí nároky bahniskem splňuje, ještě jim trochu motykou vyjdu vstříc.

Tři dny jsou přilétlí pochopi, slyšet jsou jeřábi – a hlavně – čejky se v páru dál drží. Mohlo by to být na takovou opatrnější oslavu.

::: Nad tvářemi slatinných slavíků bychom mohli metat obdivem do večera. Každý je jiný. A jejich chytání pro výzkum, to jsou teprve jinakosti!

V hlíně leží přes sedm tisíc let od doby, co ji člověk odhodil. Orba ji zachytí a na povrchu – buď ukáže, nebo ne. A když se tak stane, nikdo to nevidí, protože netuší. Jenomže já v té krajině dávno už nečtu jen ptáky, intuice mne dovedla dál.

Věděl jsem, že k nálezu vrtané industrie z doby kamenné je potřeba pořídit další, bude-li to možné. Nový díl parku pro přírodu se vláčel pro setí a výsadbu a já se dívám do místa prvního nálezu tehdy.

Je tam na reliéfu místa vystouplá plošina, normálně by to člověk neřešil. Přihrabuji kraje u hranice a pak to přišlo! Sekerka jako z muzea. Drobná, ale počítá se.

Je hotovo. Víme, co máme. Dřív tady slavíci nebyli, děly se věci docela jiné. Štípal se pruhovaný rohovec, do vhodných vrtaly otvory, odpady z výroby se nijak neřešily. Našel jsem kolem surovinu, kterou otloukač – brusič nepoužil. Našel jsem rozbitou od pojízdných disků část sekerky jiné. Hned jak déšť povrch nablýská, vrátím se hledat s dětmi.

To vy, kteří již stoupáte po Maďarech, a co nevidět překročíte státní hranici, abyste i naše jaro prohlásili za platné – vy život můj držíte v lesku. Za každé chvíle, o každém pomyšlení. Hrabu se v bedýnce a vybírám nástrahu na kolíček pastičky, která mi mnohého z vás na chvilku vsadí do ruky, abych se dozvěděl z vašich chviliček o něco víc.

O příletové rekordy nejde. Letos měním scénář pro novou definitivu. Nebudu objíždět širokou oblast pro první zápis „někde“. Ta Kniha je dopsána. Teď už začnu hlídat přílety do našeho parku. Po loňském zážitku s letitým mistrem. Na oblast 220 čtverečných kilometrů dojde v průběhu zdejšího „slavičího roku“.

A tak odjíždím se tam podívat. Třeba už se pod roštím mihne. Nezazpívá, ale křoviny ještě jsou čiré, ještě bych ryšavost ptačího pohybu zahlédnul.

Bez přehánění. Ptačí jaro letí, a my jsme tu od toho, abychom žasli! Kapacitu snad každý z nás má.

Park i po dnešní noci udrží chystanou bílou slivoní, mráz život ještě žít ponechává. Toť výzva všech výzev (moderním jazykem vyloženo).

(Pověsím sem věty o tom, co nyní dělám. Kdy si mne našla ještě prazvláštní práce)

Kovárna odpočatá – až vyválená. Už to v ní moc často neznívá. Byli jsme nejprve v terénu podívat se, jak místa vypadají. A promyslet záměr. Byl jsem tam jedinkrát v životě, když vlasy ještě držely barvu. Nebýt průvodců ale, nenašel bych nic.

Překrásný smíšený les, kde prvně se začíná Polabí ztrácet do roklí. Cestu si ke Klenici mumlavě strouhá Kotelská strouha. To je ovšem skvost, ty její kotle. Stromy různých věků, různých habitů, různých pozimních odstínů. První pomník nahoře nad zatáčkou, druhý dole blíž městu. Poslouchám strašné příběhy konce války, les je zticha. První byl Rus, druhý místní. Opracované kameny stojí pod stromy tiše, všechno už řekly. Tam, kde slunce prolezlo k zemi, vzlétl řešetlákový žluťásek. Jsou tady nejmíň šedesát let, drží se místního jara zuby nehty. Když jedu domů po rozchodu, hlava zažité nepobírá. U jednoho smůla, u druhého přepálená odvaha. A krajina ty momenty pamatuje. Byli mladí. Takových pomníků po zemi je.

Myšlenka na lesní vrásčitý terén se mně drží i v kovárně. Křížky vedle jmen budou natlučené hřeby ze stejné mědi, pronýtované dubovou režnou plackou, aby je někdo neukradl. Každý z nich by se vešel do dlaně. Habrové sloupy mají neopracované suky po větvích, vyhnané před rokem z kůry. Drobná směrová šipka, vložená do bočního zádlabu stojny bude z nerezu, ale utažená do matu žárem. Ať ji vidí až ten, kdo se zastaví. Toto bývaly práce „železa s příběhem“. Až mi je líto pokročilého věku, kdy kladivo ruku už přemáhá. I teď ale na rozepsané myslím. Často mi práce lezla dřív málem až pod peřinu. Nechápu, jak někdo může kdekteré řemeslo flákat. Tomu nerozumím. Až bude po výročích, přivedu do serpentin sbor našich dětí. Jak bude klid a čas jít se sem postavit. Fotku teď ale nedám, nechce se mi. Nepíšu článek k obdivu, spíš zvláštní potřeba rozložit hromadu lesního smutku tak nějak do prostoru. Ani nevíme, jak dobře si ve čtvrtce nového století vespolek žijeme..

Předešlý modráček z našeho parku nesplnil očekávané. Tyto výsledky kroužkování patří do střední váhové kategorie. Na těžkou váhu, na takovou se obvykle dost dlouho čeká.

Datum okroužkování sledovaného modráčka je z léta, kdy už byl zcela jistě v pohybu. O jeho původu tedy nevíme nic. Schválně jsem prošel všechny mé výsledky kolem nich a přísně varují. Srpnoví mladí ptáci mohou být kolikrát už úplně jinde, než se narodili!

Opět to ale ukazuje, jak tento slavík „na výsledky je“. Převážně žije v rákosí, kam se také soustředí největší pozornost badatelů, lze jej i lákat. Klíčové je, že jich od konce století značně přibylo.

Mladí modráčci, chytaní u nás v parku v létě, také přinesli několik výsledků. U juvenilů v temném šatě lze s určitou opatrností hádat rodiště někde na okolí. Jakmile ovšem přepeří, kilometry jen kmitají. Vše ještě promíchá skutečnost, kdy řada párů zahnízdí v sezóně podruhé, a pak tedy i v létě můžeme kroužkovat kropenatá mláďata se sotva dorostlými velkými pery. Nezapomínat třeba též na hnízdění náhradní, i u modráčků totiž predace vybírá daň. Pokud ovšem pár přežije, hnízdění často zkusí zachránit pokračováním.

Zítra, na svátek ptactva, rozkvetou slivoně – mirabelky. Vše nachystáno.

Kam se prý hrabou vzpomínky spatřené. Vůně, ty je vyvolávají daleko víc. A já mám tu švestkovou navázanou k vyhlížení slavíků. Těch pravých, rezavých. Vždycky, jakmile rozkvete první větévka někde při zemi, abych na ni dostal nádechem, už v tom lítám. Ta vůně patří k hořkým, ale je to tedy třída!