Zaměřeno na slavíky

Čím dál víc mne fascinuje místo, které vlastníme. Letos byly sady nádherné. A směrem ku sklizni přešel i obávaný konec dubna, vše kvetlo nadějně. Teď, když v širém okolí dál stromy fungují bez úhony, nám všechno zmrzlo. Bojovalo se o jeden jediný stupeň!

Zvláštní místo, tenhle Slavičí háj. Nechtěl bych odtud produkovat ovoce na byznys, musel bych se na některé z pevnějších větví po dvou sezónách pověsit. Zmrzly opět i duby a půlka lesa. Je to zvláštní místo, opravdu. Ale neodradí mne to, musím věřit pevněji. Tolikrát jsem si natloukl hubu, proč to nezkusit znovu a zas? Vždyť ještě pamatuji zprohýbané větve jabloní, když pod váhou nakonec praskly. Určitě věřit přijdu, stejně jiného nezbývá.

Slavíci nepomrzli, tak alespoň tak.

Během kroužkování se člověk setkává se slavíky všelijakými. Ti staří zkušení jsou odpracovaní, ale je to pokaždé zážitek. V ruce držíte legendu a všechno se zdá být jiné. Vidíte do něj.

Pod městem zuřily boje, uspořádané k významnému dni republiky. Ladil jsem na stezce číslo dvě zastávku u dvou borovic, aby pro televizní záběry byla stejně jako trasa celá, elegantní. Ladil jsem už včera, to byly v opravě nájezdy lávek. Místo u rybniční výspy bývalo bohaté na slavíky, letos tam je jen jeden. Odečíst nešel loni ani předloni. Rok předtím ano, v roce dál proti proudu času byl kroužkován jako starší dvou let. Dnes večer při práci to vyšlo.

Létá sem z Afriky, pak se k ní vrací, pak cítí jaro a letí domů zpět. A pořád dokola. Je to strašná síla! Jou staří a zkušení. A dobře, že jsou. Jenom tak mohou přežít. Toto jsou nejcennější výsledky směrem ke Kroužkovací stanici. Podobné od specialistů očekává. Chci, až to nebudu moci dělat, abych prospěl.

Dívám se za slavíkem jak odlétá. A tradičně zazpíval, než přistál v křoví. To oni dělají. Jedu domů hrbolatou cestou od červenské kosy a tentokrát přemýšlím nad hnízdišti. Ne, nejsou kompletně obsazena, třeba se něco ještě změní. Jsem tu právě od toho, abych postihl trend.

V místě to dvě sítě („tichá“ a „klamavá“) docela pěkně propátraly a tichá nakonec zabodovala. Kos, strnad, pěnice slavíková a černohlávek, pěvušky modré, červenka, ale hlavně sedmihlásek. Toho jsem nechytil, ani nepamatuju. Tak jsem s ním strávil o půl minuty dýl. Myslel jsem, že už u nás ani nejsou.

Nyní je krajina nádherná do všech stran. Máj ale nabírá nohy na ramena, pozor na něj. S ornitologií je všechno tak nějak urychlené, víc utíká. Je to zvláštní, přitom to člověk žije.

Setkání na radnici končí a mě čeká ještě kontrola parku. První týden máje by měl ukázat, jak to se slavíky je. A kdy lépe, než v podvečer?

Růžový pruh se z oblohy za kopcem pomalu vytrácí, kukačka provokuje pěvectvo, slavíci slaví. Jsou čtyři, nebo snad pět. Ve slati zpívá slavík modráček, je jich taky víc, než by jeden spočítal. Metoda děravá, výsledek skvělý.

Včera jsem dokončil prohlídku pole, je zoráno naposledy. Povrch už bude jen odpočívat a nabírat poztrácené síly. Hledal jsem v poselství Jizery drahé kamení. A našel, že mi šly kapsy k zemi. Pak už jsem například araukarit přidával pouze výměnou za jiný. Takže selektoval. Ale ráno vám ukážu jeden z nejkrásnějších, až ho vyfotím. Tam si tedy proces prokřemelení organické tkáně s úkolem pohrál. U těchto zkamenělých dřev je komplikace, že jde o „šutry“ poměrně rozměrné a kapsy s tím nepočítají. V ornitologii se vždy těším u kontrolního odchytu slavíka na chvíli, která upřesní okolnosti a vnese prožitek. U šutrů se těším, až v kýblu u studny všechny opláchnu a zasvítí pravá tvář. Taková, jakou nabyly, když je řeka odshora koulela k nám. Acháty, jaspisy, křišťály se záhnědami, karneoly i chalcedony od Kozákova, zkameněliny od Nové Paky. Vršila terasy, odírala. Mně stačí vyrazit mezi hroudy kousku planety, co nám patří, a v ohromném odstupu času z té knihy číst.

A ještě jiný šutr…

(Velikosti: 11 a 8 cm).

Samice slavíků už sedí v hnízdech, některé. Jak ten čas letí!

Na prahu noci se všude točili netopýři. A přes den početná skupina rorýsů. Je síla sledovat tyto ptáky. Odněkud ve výšce připlují, spustí se níž k loukám a loví. Zdrží se na chvíli a pak zase zmizí.

Odškrtávám akci za akcí, už jich moc v diáři není. Potom se ponořím do ticha. Úplně soukromého. Umím se do moderování opřít, ale umím i ocenit samotu. Vůbec mi nevadí být spolu sám. Hlava nabírá témata a nejvíc prostoru nechává pro slavíky. Mám co chvíli docela vážné podezření, že život je krásný.

Jasně. Opsáno, změřeno, zváženo, posouzeno – můžeš letět!

Ta setkání jsou nepopsatelná, čtenář tak musí vystačit s obrázkem.

Jsou staří a dobří.

Především k lidem, které přivádí do místa přečtení čerstvého RECEPTÁŘe, vkládám tento dokument.

Slavičí háj je místem, kde letos pobývají nejméně čtyři ptačí zpěváci. Nejlépe vyniknou za tmy, ovšem i za dne je uslyšíte. Chybí nám tak nějak zpěvák excelentní, s tím nic nenaděláme. Vypadá to, jako by své geny rozprostřel v místech letitý slavík od křižovatky cest (bývalá lavička). Hned jeho soused zpívá velmi podobně. Krátké strofy, tvrdé momenty bez úvodu. Prohlíží-li člověk při kroužkování či kontrole tyto slavíky, jsou divní. Protože (velmi pravděpodobně) nemohli slyšet zpěv příbuzného druhu, který vkládají, může se dít následkem hybridizace, která podle německých kolegů, v zpětných kříženích vede až k nerozpoznání (bez laboratoře) od druhu, v který podobou přejde. Takový zpěvák se vrací k Bakovu nad Jizerou, letos už se jej nepodařilo nalákat vůbec, loni ve finále na zpěv slavíka tmavého, kdy zareagoval okamžitě.

Parkem lze jít ve směru naučné stezky po centrální cestě a po levé straně prostředí v zastaveních sledovat, je možno sejít v místě křižovatky vlevo a směrem k jezírku dojít k oblasti hlavního mokřadu. Na konci sadu se nachází letní čihadlo, vpravo hnízdí slavík modráček. Jde o tři samečky se samičkou, podle včerejší vizity. Oba druhy slavíků možno slyšet i v noci.

Páteřní cestou dál ke Zvolínku lze dojít ke květnaté louce, která začíná být znovu barevnou. Jakmile ovšem rozkvetou kopretiny, bude etapovitě sečena. V místě hnízdí skřivan polní, do linie keřů přiletí ťuhýci. V pruhu rákosí již zpívají první dva druhy rákosníků – rákosník proužkovaný a obecný. Každou nocí čekáme přílet cvrčilky zelené. Slyšet je kukačku, která ovšem své teritorium drží ze široka a létá dost hluboko mimo park. Vidět jsou sojky.

Včera byl ve vzduchu luňák hnědý, který ovšem v okolí, na rozdíl od luňáka červeného, podmínky nenachází. Šlo o průtažného jedince.

Parkem zcela jistě proletí slavík tmavý, ovšem jeho přítomnost kryjí křoviny. Přibyli k hnízdění někde na okolí konipasi bílí, vidět jsou na cestě i na mokřině vzadu při sběru potravy. Ukázal se i bramborníček hnědý, šlo ovšem rovněž pouze o tahovou zastávku. Zpívají pěnice černohlavé, pokřovní, slavíková, přilétá hnědokřídlá. Strnadi obecní i rákosní už krmí mladé. Čejky chocholaté hnízdí hned za tratí a jsou z parku vidět. Pochop rákosní už také má hnízdo postaveno, husy u Zvolínku vodí ve dvou rodinách mladé. V parku vidíme hnízdící dlasky tlustozobé, drozdy zpěvné i kosy.

Z květin odkvétají prvosenky jarní, pokvetou kosatce sibiřské i žluté. Kvete množství ostřic. Ve vzduchu za slunečna vidíme mnohde oba druhy otakárků, motýlů ovšem létá o tomto čase velké množství druhů. Otakárci však patří k nejnápadnějším.

Procházejte pomalu, sledujte život.

No. Tak pětadvacátý rok rozběhlého tisíciletí bude pro slavíka dobrý. To už je slyšet.

Beltine přivítal život, mnohé půjde v radosti. Mám rád ohně, které oslavují – ne ty, které braly životy přivázaným. Buďte zdrávi.

Včera jsem prohlédl parkem od západního okraje a řekl si – jak je to příšeří od křovin krásné. Slavíci jsou pod cestou tři, vizita musí být pečlivější. A bude. V sobotu hostí mladé přátele z rodinných okruhů. Pak chystají návštěvu turisté z Mnichova Hradiště. Pak se dostaví kurz studentů ornitologie. Pak si sednu na schody maringotky a budu mumlat ke stolečku s kávou: „Tohle sis přece zasloužil“.

Voda ve studni má teplotu vrstev, z kterých se nahoru natlačila, tu nejsprávnější. Ještě ji musíme protočit, odtočit a naposledy uvidíme syrové dno. Zvláštní koukání.

Nyní za slunečných dnů je okolí plné motýlů. Oba otakárci jarních generací zjevu vévodí. Mají kde usedat, co je na programu roku – kvete. Jestřáb od lesa způsobil poprask a hnali ho krkavci, šedivky, luňák i pochop. Jen straka se sojkou se držely stranou, pro ně je nebezpečný. Létá sem lovit holuby, kteří se soustředí v lánu s výsevem. Až stovka hřivnáčů po drátech vysedává, a k nim přidaných několik bastardů od kravína. Pro jejich sníženou obratnost bývají kořistí nejčastější. Když čtete výklad krkavcovitých, možná si říkáte – to to tam musí vypadat! Ono se mnohé dost vstřebá a tady šlo o účelový slet širšího okolí.

Milenci v parku, když posledně pod rozkvetlým stromem trénovali, zůstal po nich v trávě dřevěný rám s malířským plátnem, protržený. A u nás v slavičí stráni obal od hodně energetického pití. Plechovku jsem uklidil, rám nechal tak. Dnes je první máj, třeba s tím ještě pohnou. Ale radost mi jejich pojetí přestává dělat. Inu, když něco vlastníte, můžete trpět. Tím ale nezakončím. Je tam tolik krásně, že vše pak posbírám a odvezu pryč.

Teď voní divoké jabloně, co kdysi sadař nestačil naroubovat. Už těmi zůstanou, tohle je ovšem jejich chvíle a ony to umí! V rákosí u potoka v linii, kde ještě nedávno měl prostor ku zpěvu modrák. Už i jemu čas překlopil kalendář do ztracena.

V parku přibyla studna od včerejška. Je pozoruhodné odkrývat vrstvu za vrstvou a vyhlížet, kdy se objeví voda. Projekt počítal s pěti metry, je o nějaký centimetr mělčí. Stačilo. Už budeme vodu jenom čistit.

Přichází Noc velkých ohňů, jak jsem nazval kapitolu slavičí knížky. Té, co se po ní mezi čtenáři „zaprášilo“ a není. To se píše skvěle. Ne kniha, to oznámení. I když knížka taky.

Ale pojďme k dnešnímu dni. Četli jste už Receptář? Je na pultech trafik.

Tam, kde slavíci přebývají, tam už by mělo být z většiny obsazeno. Je totiž před námi PRVNÍ MÁJ! Jen básníci hluší a slepí, jen malíři bez nápadu, jenom milenci bez protějšku – takoví svátek minou. Do kotle na východní straně od Mladé Boleslavi se ponavraceli mistři slavíci. Jak kolosální! Křoviska voní jako blázen, některá s mávátky spadanými už k zemi, pole jsou v práci, slunce na tahu – a já? Toto jsou ku mne dny na druhou! Včera otakárek ovocný – čerstvě vylíhlý motýl – patroloval kolem třešní hned vedle nás. To je explodující elegance! On ty dlouhé ostruhy snad ani neuvleče. Šikmé temné pruhy a pestrá očka k pomýlení ťuhýků. Ne, tuhle obyčejnou krajinu stojí zato mít rád. Ona si odpovědi schovává a nikoho z věrných nenechá bez odplaty. Ať namísto mne dá klidně teď jiným, sám už mám dost. A nebo si zasloužím jindy.

Jde první slavičí máj. Vyjděte do polí, za humna, spěchejte nadechovat. Plno je pro všechny. Vypněte sekačky a nechte pro ten čas pracovat srdce. Teď. Teď je příležitost!

Pokřikování dětí s odpolednem přešlo do ticha jabloněmi provoněného parku, vrby po vánku odlétají do světa, stavil jsem se na kafe. Maringotka po odemčení vyhřátá na nevydržitelno, poštolka sedí na kštici indiánského stanu před oknem, zástup petrklíčů přivírá znavené oči. Slavičím hájem jde hnízdění. Pěnice pokřovní snáší suchá stébla do pruhu křovin severní hranice, slavíci počty laskavě navýšili. Vysečenou plochou kol ohniště slídí hranostaj, kosové zvedli svá křídla do větví. Vyháním drobné čmeláky ven, základna je zatím polotovarem a v stěnách jsou dírky. Uhlídat se to nedá, návštěva za návštěvou.

Přilétají slavičí samičky, brzy tudy proletí slavíci tmaví. U Zvolínku zpívá slavík mladý, za rybníkem v staré hrázi právě tak. Ten chytit moc nejde, a když přeci jen, vidím kroužek z loňské letní noci v parku. Až tyto výsledky překlopím na papír pro sešití, bude to čtivé. Jen to chce pořád svůj čas.

Vůbec nedávám fotky, tak aspoň slavíka předposledního.

Měnil jsem v lese u stezky „Jedničky“ tabuli rozbitou pádem dubu, tehdy o vichřici. Trefil se postavou přímo. Byla rozmačkaná. O tom bych ale nepsal, to je v popisu služby. Co se mi ale přihodilo? U auta dveře otevřeny skoro všechny, a když balím nářadí, vletěl dovnitř motýl. S mrštností úměrnou věku jsem pozavíral dveře, bylo však pozdě. Prostě už svižnost chybí. Zato hlava je o mnoho protřelejší a tak naprosto jasně poznala martináčka bukového. Dnes se mu říká martináč bukový a možná už více paví oko bukové. Byl to sameček s vějířovitými tykadly. To vše jsem si prohlédl – a teď to nejdůležitější – prvně v životě! Martináčka habrového jsem tady viděl dvakráte, bukového nikdy. A teď takový zážitek. Málem bych za nim skočil do zahrady sousední chatky, stejně jsem ale byl pro foťák vleklý. Tak o tom jen tady píšu. Jak to v mé krajině mám. Jakoby chtěla sčítat a odměňovat. Zdvořile se rozhlížím, kde stojí další z čekatelů – a jsem to pořád jen já. Tak tedy děkuji, knížko z nejčtenějších.

Obtěžkáni obavami, vyhlíželi jsme den vycházky pro veřejnost. Šly totiž deště, které krajina potřebovala. A přeci předpověď vyšla a sobotní ráno přivedlo nad řeku slunce. S kosou, ale lepší, než chodit pod deštníky. Nikdy od začátku století, kdy chodíme s lidmi za ptactvem, nepamatuji průšvih. Neuvěřitelné. Některý rok byl o fous, ale že by nám čvachtalo v botách, to ne.

Mnichovohradišťské muzeum nabídlo trasu putování s ohledem na osobnost doktora Hořice, jehož obě výročí letos jsou. Cestu k jeho plovárně pobřežím Jizery a dál proudem k nové lávce nad vodou. Otočka, a pomalu nádherným pobřežím k síti, kde Tom čekal odchytem. Je na toho člověka spoleh, to si moc cením.

Byli jsme časní po anglicku a to se mohlo nevyplatit. Lidí ale přišlo dvacet šest, což je číslo optimální. Ještě by dva až čtyři mohli přibýt, ale pokora tu na mne zvedá prst, ať nejsem drzý!

Řeka byla povýšená, ale zajímavá. Skorci, horský i bílý konipas, ledňáček, volavka popelavá, samice morčáka velkého za průletu a divoké kachny, zpívající střízlíci kolem – co víc chtít. Jizera je známá chladnější vodou, za situace takovéto ovšem se z ní pářilo a smočené prsty k otestování zahřívala. Když jsme před pár dny s pořadatelem cestu procházeli, u mostu na kamínkách byl dokonce starý koupající se muž. Bylo vidět, že s řekou jsou v ladu. Toť filozofie. To jsou chvíle na cestě životem!

Levý břeh řeky Keltů je zde převysoký, řeka, když přestěhovala průtok od Bousova sem, ryla v travertinech. Ten čas nepamatuji, ale skalní převisy s teráskami ji velice sluší. Jen pro putující trošičku zvýšený stupeň náročnosti, ale nešlo jinak. Za výkon v úkloně děkujeme. Zas ovšem výhled pod nohy k hladině, to bylo něco! Polonasvícené protipobřeží s nejkoukavější zelení větví dřevěných pamětníků, v nich drobní budníčci se šoupálkem, noty pěnkavy, kosové v akci a hlavně všudypřítomné kvíčaly, krmící mladé. Však jsme před lidmi jednu kroužkovali.

Slavíky terénní zářez nemá, ale z okolí zpívali dva. Klasy podbílku šupinatého byly zajímavostí na protějším břehu k dokvétajícím violkám, druhy javorů, že by je málem nespočítal, listnáč za listnáčem – a k tomu modříny. Plovárna pana doktora pohledem přes hladinu, košatý komentář spoluprůvodce, nádherný čas jarní soboty. Brhlík u dutiny ladil bydlení, slavičí zpěv v zahradě za mostem přidržel úroveň setkání na vyšší lince. Lidé nám přišli spokojení, zmínit ČSO jsem nezapomněl, teď už rok za dalekohledy může proletět kalendářem.

Vy, co jste přišli, vám děkujeme. Napříště vyjdeme už zase později. Nebude tolik ptačího zpěvu, zas ale dorazí také děti. Tak to je, tak to zná i český pořadatel mezinárodní akce. A pamatujte v pobřeží mého nabádání, že příroda vás sotva kdy bude chtít vykoupat v nepohodě. Chci věřit, že cesty nazpátek byly klidné, a že všichni z vás nabytou radost udržíte v dnech dalších. Ať tedy takové jsou!

Nechovám se spravedlivě, když oslavuji rekordmany v čase a věku. U slavíků se vrací i ti „obyčejní“.

Tak třeba včera…

V Slavičím háji není dochytáno, to se říct v tomto čase rozhodně nedá. Platí, že přes hnízdiště přecházejí jedinci jiní – okolní, možná i nějaký ten „dálkař“, to nikdo neví. Když jsem neměl park, nevěnoval jsem se jednomu místu nikdy tak pečlivě, ale zkušenosti to jsou dobré. I tady jsou některé vzorce jinak, než bylo zažito. O dlouhé cestě badatelově už jsem jistě mluvil. Je to od kroužkování moc milé, bude to práce do smrti. Včera jsem určoval slavíka – ji – s kroužkem vysokých řad. V telefonu výsledky nehledám, to až doma (z tradice). Tam totiž naplno můžu rozjet uvažování. Jen bylo jasné, že slavík, co právě odletěl, byl na druhém roce kalendářního života. Vlastně i to, že bude „z noci“.

Zpěváci mne neztráceli z dohledu, některému už patřila. Měl „rozmilováno“. No a ten kroužek poté dodal, že to je všechno přesně tak.

A teď ty úvahy: Měla tehdy po noci ještě za dva dny kontrolu, jak zjišťuji. Pak to nějak zpracovala – ten zážitek, a odletěla. Nějak, někam, někdy. Nad vším zcela nepochybně měla štěstí. Nic ji nepřepadlo cestou, ani v Africe, trefila domů. A teď je za to středem pozornosti a před prvním klíčovým úkolem. Snosit na barák, naklást první snůšku, vysedět vajíčka zpravidla do posledního a spolupostarat se o uživení. Vyvést mladé (to už bez podpory not partnera), a prvně se ohlédnout po novém kabátě k cestě, kterou už „tenkrát“ šla. S kroužkem, který to na ni před chvílí vypověděl.