Zaměřeno na slavíky

Kolega Ondřej Kauzál poslal z jihu Moravy dnešní fotku slavíka s plně vyvinutou hnízdní nažinou. Kdy samice musela dorazit do páru se zde ani neodvažuji vypočítávat. Jen tedy dopovím od posledně, že odborníky diskutovaný prach ze Sahary a jeho hybatel, přibraly po cestě i některé z táhnoucích samic. Nemusí se událé senzace opakovat, ale nezmínit je, bylo by k veřejnosti průšvihem. Fotku od něho sem překlápět nebudu, nabídnu jinou dnešní, tady od nás. Ta odkrývá další udivující věc – a sice – světlé slavičí drápy, málem až bezbarvé. Ani s tím jsem se doposud nikde nesetkal, podobně, jako s výše naznačeným časným hnízděním.

::: Z jiného soudku: Kdo nezmrzl dosud, šanci má ještě nejméně po dvě noci. Stromy a květy to již stihly. Ukvapené jaro přes prsty dostat nejspíš muselo. Co jiného k tomu říct..

K fotce přizvěte fantazii – vy, kteří nemáte ostříží zrak.

Stovky vlaštovek se slétly, jako už tolikrát jsem je viděl za časů zlých, nad hladinu Červenského rybníku.

Tam potrava je a lze tak přežít. Odkud odevšad mohou být? Vzpomínám na rok 1981, kdy jsem na jaře ve vysokých gumových botách procházel rákosí stejného rybníku a sbíral po noci mrtvé břehule. Nedonocovaly. Bylo tehdy podobně, jenom byl časný máj.

Nevidíme zblízka do podobných tragédií, kdy „lovce létajícího hmyzu“ zastihne doma či na zastávce rázné ochlazení. Přidají-li se k tomu větší vydání energie předešle, je zle tak nějak potichu. Vzpomínám, že tehdy jsem poslal do Kroužkovací stanice první dva „své“ nalezené kroužky. Obě česká hlášení mám uložena v archívu a taky ve vzpomínkách.

Ač návod k fotce působí spíše Cimrmanovsky, věřte, že na ní vlaštovky opravdu jsou.

Pochopil jsem je. To, jak byli „v obraze“, kdykoli přišla řeč na krajinu, i když ji nazývali obyčejněji, ne tak vznešeně. Byl to jejich pracovní stůl, každodenní záležitost. Dotýkali se hlíny, což dnes už taky není.

Já jsem k tématu přistoupil letos nově. Jsem (spolu)hospodářem Slavičího parku. Člověka si obor vtahuje tak nějak průběžně na dosah, poučuje, navádí, trestá. Snažím se pochopit celý ten areál s živočichy, se vším, co načichlo životem. Nyní se třeba nacházím ve stavu smutku a hluboké prohry. Hromada věcí pomrzla, některé se asi neproberou. A to je ve dveřích přímrazek další, o stupeň ještě chlapáčtější. Co nadělám? Se smutným výrazem procházím tou milou mrazovou kotlinou, v patách se loudá pokora. Tolik práce je takřka nanic! Les snad obrazí později z náhradních pupenů, určitě na to stromy pamatují, co ale květy? Máme zas asi po úrodě. Tenhle park není pro slabé. Vím přesně, co se tam děje. Jakmile předpovědi jsou ve shodě na nule či mínus jednom někdy nad ránem a při zemi, mám jistotu, nepřijde-li od Zvolínku přes kopec alespoň průvan, že místo dostane na frak. Prochladne daleko víc. Náplastí všemu se konečně rozezpíval modráček, ten náš tady. Nejspíš už stihl svatební noc, datum je vysoké. Slavíci jsou – buď dva, nebo jeden, nevím. Ten ústřední rekordman z křižovatky se zpívat nenaučil za čtyři roky, neuvěřitelné. A to má čtvrtého máje předstoupit před lidi. Pod Zvolínkem a nad ním zatím opravdu slavík není. Toť téměř vyřešená věc. Obvykle starý mistr někde zahyne a náhrada takto (stále ještě) časně se nevysype z rukávu. Tu směs smutku a naděje moc dobře znám z míst jiných a v jiném čase. Prostě to už pro nás nedopadlo. Jednou takto skončíme sami. Až to nedopadne.

Divocí holubi do sebe hrnou mořený výsev kukuřice. Divné, že to zvládnou ustát. Loví nám tady krahujec a dlouho jsem neviděl bramborníčka. Jako s tou krajinou, budu se muset připravit na nejhorší. A přeci mám přírodu rád. Jedná se o nejférovější subjekt, který na pouti může zvídavý potkat. Nejvýživnější směrem do poznatků. Utápějící se v emocích, když víme, kam pro ně jít. Patřím tam, i když zalezlo za nehty a já se ohlížím po peřině.

Nebude to snadné, ale můžeme si pomoci v bádání ve vztahu k časným příletům u slavíka tmavého. Ten nás teprve čeká, problém je, že v množství menším než malém. Na jaře totiž zatím neumíme tento druh početněji nachytat. Je to ale on na druhý pokus, kdo nám může uspíšit čekání na příští rok, kdy se uvidí, zda se bude létat dřív, či šlo o úlet. V tomto ohledu totiž slavík, jako slavík.

Slavíci tmaví žádný příhodný vítr od Afriky nejspíš už nezažijí a tedy nevyužijí. Pokud se ovšem jejich podobná prostředí činila a činí v přemlouvání, přiletí s předstihem rovněž. Ještě bychom museli diskutovat dopad na ptačí mysl individuální a spontánní. První se děje každoročně, druhý čaroval letos.

Zajímám se o slavíky čtyřicet čtyři let, čtyřicet dva je chytám a kroužkuji. A rovněž sleduji přílety, nově s rozmachem technických vymožeností i odlety. Výsledky jsou přísně vztaženy k regionu SV Mladoboleslavska.

Krom zaznamenání příletového data případně rekordu sleduji úvod osídlování hnízdišť, ten už ovšem volněji. Přesto musím konstatovat, že slavičí návraty 2024 jsou něčím nečekaným, značně překvapujícím. Příletový scénář pasuje současně na další a další „dálkaře“ mezi pěvci, mně stačí k rozdýchávání rezaví slavíci. Několik nocí přelomu prvního týdne dubna přivedlo domů zpívat velké množství jedinců. To opravdu nemá srovnání nikde. Může za to diskutované jižní proudění vzduchu od Sahary, nebo se „ledy hnuly“? To poznáme hned příští jaro. Faktem je, že pomohl-li vítr dotčeným opeřencům, mohli si dovolit zastávková občerstvovací místa proškrtat. Nejde ani tak o prolomený rekord, který spoustu let odolával, jde o sycení lokalit hned po něm. A přibývají dál, ovšem nyní už překryti hávem obvyklosti. Před koncem druhé dekády dubna už přílety běžely téměř ve všech letech.

Když už je možno přehrabovat se v podobných senzacích, pojďme se drze nespokojit a ptát se dál: „Co slavičí partnerky“? Povětří je naruby, mrazí od severu, ony doputované v některém z posledních sběrných míst. Už jsem to zmiňoval, pokud nezaspí, může jít o sezónu jako řemen. Potravy je totiž v tuto chvíli na lokalitách již potřebně.

Nepíšu tady o tom často, nebo píšu, ale nezasazuji do kontextu – tušíte, kam mířím? Přijímáme jako nějakou samozřejmost, že slavíci létají, přilétají, jsou. Uvědomme si ovšem, že je to zásluhou jejich vyšší míry přežívání. Že prostě (jejich) cesty jsou ještě relativně bezpečné. Že jde o druh, který se „umí přikrčit“. Že jsou obětavými rodiči. Že vezmou v příhodném nadmoří kdejaký hampejz za hnízdiště. Že v Africe dovedou jakž takž potřebně natankovat a umí sledovat deště. Teprve sečteme-li vyjmenované, můžeme od jara co chvíli očima „olizovat“ kombinace jejich „občanek“ v čase úžasných setkávání. Třeba i toto na paměti mít.

::: Děkuji Romanovi Muláčkovi za neúnavné pátrání ve výstupech evropských centrál a nabízení dat vztažených k mé specializaci. I v tomto textu jsem z nich odvozoval.

Těm nahoře se nejspíš líbí. V jarní přehledné krajině pestrý biotop vyniká. Od teplých krajů putují ptáci druhů, které sotva jen domyslíme a může se stát… Najednou vidíte hosta, co domovem patří docela jinam a teprv se k němu přibližuje. V parku nám skáče po cestě i v uvláčeném poli a doplňuje síly. Kos horský. Ve správnou chvíli na správném místě? Kolik jen zajímavostí obloha nad hájem posílá dolů svačit a my tam zrovna nejsme. Představy z řetězu pouštím jednu za druhou. A znovu vdechuji ten úžasný rozměr ornitologie. Kam může horský pták letět? Přijde chvíle, kdy vymění obraz z rámu petrklíčů za horské lesní ticho, aby je radostným ohlasem poprvé pokrájel. Za dvacet tři minut se zvedl a odletěl ke Zvolínku a dál. Přijít v minutě čtyřiadvacáté, nikdo by o ničem nevěděl a park by mlčel. Mám taková setkání před očima pokaždé dlouho, neumí jít. Otázkami doprovázím zážitek a chci vědět víc. Třeba neletí do Krkonoš ale o mnoho dál. Třeba je teprve v půli své cesty. Pospíchá, to je jasné.

Máme tady momentku spíš jen pro detektivy. Kdo se ovšem po kopcích s tímto elegánem o bílém půlměsíci na hrudi setkal, na obrázku vše uhlídá.

Kos horský ve Slavičím háji? Od včerejška – jasně, proč ne?

Nabroušeno mám opravdu výrazně, protože ovšem nechci blog vystavovat nějaké přetahované v éteru, vyvěsím jen odkaz, kde se z dalším pokusem vrcholného darebáctví směrem ku krajině můžete seznámit a zaujmout postoj.

Proč pořád musíme podepisovat petice na záchranu samozřejmostí civilizovaného světa? Copak se tato republika ubírá opravdu do pr….?

www.lesyprovsechny.cz

O slavičím koncertu nenapíšu, protože by to nebylo jedinečné. Přijdete na něj jindy. Vlnu jsem v sobě promeškal.

Mám zde ale v bloku zápis třetí obsazené lokality modráčkem, není to nakonec tak zlé na Trnickém potoce. Bylo to na poslední chvíli, už se budou hůře prokazovat, přilétli totiž první rákosníci. S nimi prostředí dostává docela jinou kulisu.

Přibyl též do parku druhý slavík, doufejme, že stav není konečný. Nemohu se odchytům ovšem nyní věnovat, konkrétnější budu výhledově.

Na Českém rozhlase Region je krátký moment z nedávného natáčení v parku.

Uvědomme si, že řeknu-li k veřejnosti oněch pět tisíc kilometrů, je to vždycky daleko víc. Slavíci nejsou střely, i když letos se příměru nejspíše přiblížili (nadsázka).

Jsem s nimi už od času, kdy jsou v zimovištích neklidní. Zprostředkovaně v jakési profesní deformaci zažívám kolem Jizery podobné. Jenom tak „na špičku nože“, ale vím trošku, co je čeká. Napsal jsem to tehdy i v knize. Pojďme k tomu aktuálně v pár větách znovu, já to prostě nemůžu „přejít mlčením“.

Vnitřní biologické hodiny jsou onou spouští pro cestovní start. I když nedaleko rovníku mají s chodem více práce ve vztahu k zeměpisnému pásmu se střídáním denních fází, umí mysl pronabudit. A pak už stroj šlape. Neumím se zbavit romantického pohledu, je to ale tím, že nejsem v jejich peří. Zážitkové to pro ně příliš nebude. Spíše jim podstrčit dnešní mezi lidmi oblíbené „výzva“.

Já chodím od Humprechtu k Jizeře v nedočkavosti s knihou příletů a nepřeji si jiného, než abych zpětných kroužků přečetl co nejvíc. Aby prostě ti, o kterých vím, našli sílu se vrátit. A i ti ostatní, „noví“. Mocně na tom vydělává krajina, slavíky prostě máme. Najednou je doma, i když třeba mlčí, jen se rozkoukává. Dělají i věci jiné, které ale drží poklička mého výzkumu. Drží, protože jsou ve fázi ověřování. Čtyřicet dva let scházení se s nimi mi v přidané hodnotě káže nebýt tlachalem.

Kdo máte slavičí krajinu kolem, přidejte si jejich důvod do telefonu. Stojí za to. Teď ještě ne, týden počkejte. A pak si vyšlápněte. Půjdete-li za tmy, přibalte stoličku k posazení. Bude to totiž delší. Jednou zalovím podběrákem v mateřštině jaksepatří a pokusím se konečně opsat koncertování krále ptačích zpěváků. Aby zbylo i k těm, co slavíky za humny najít nemohou. A víte co? Pověsím ten pokus hned zítra, protože stránka teď v návštěvách opravdu žije. Moc to slavíkům i místní krajině přeji.

Jen jsem se stavil na lokalitě zjistit co se děje. Kousíček od parku. Za chvíli se přihlásil a pak mi dal znát, že se známe. Potřetí tedy styl „na náhodu“ a nakonec vyšel. Když jde člověk k síti, tipuje, jestli jeho úvaha bude platit. A samozřejmě platí.

Kroužek má na noze z roku dvacet, ale letos je poprvé divně zbarven v tónech prachu ze Sahary. Fotografie to neumí ukázat, bohužel. Oči viděly víc.

Jistě že hloupost, kde by k tomu přišel, ale podbarvený opravdu je. U modráčků jsou příčinou bahenní soli slatí, které s hliníkem reagují, jejich barva je ovšem jiná. Africký původ zde nejspíš bude.

Slavík je v kondici jako předešlí dva. Je pro výzkum důležité mít i záchyty čerstvě přilétlých jedinců. Především kvůli kondici, která se pobytem doma bude rychle měnit. Myslím na ně teď každičkou chvíli, jak jim jde navracení.

Tento slavík je šestiletý, zkušeností na rozdávání. Patří do skupiny „dvouletých“, kde následné kontroly potřebuji jako sůl. Tito ptáci, označení v druhém kalendářním roce života, ve vztahu k usazování v oblasti činí mnohdy zajímavá rozhodnutí. A tento mistr není výjimkou. Hodí se vidět jim do života skrze kroužky. Nejedno tajemství tím má na kahánku.