Uvědomme si, že řeknu-li k veřejnosti oněch pět tisíc kilometrů, je to vždycky daleko víc. Slavíci nejsou střely, i když letos se příměru nejspíše přiblížili (nadsázka).
Jsem s nimi už od času, kdy jsou v zimovištích neklidní. Zprostředkovaně v jakési profesní deformaci zažívám kolem Jizery podobné. Jenom tak „na špičku nože“, ale vím trošku, co je čeká. Napsal jsem to tehdy i v knize. Pojďme k tomu aktuálně v pár větách znovu, já to prostě nemůžu „přejít mlčením“.
Vnitřní biologické hodiny jsou onou spouští pro cestovní start. I když nedaleko rovníku mají s chodem více práce ve vztahu k zeměpisnému pásmu se střídáním denních fází, umí mysl pronabudit. A pak už stroj šlape. Neumím se zbavit romantického pohledu, je to ale tím, že nejsem v jejich peří. Zážitkové to pro ně příliš nebude. Spíše jim podstrčit dnešní mezi lidmi oblíbené „výzva“.
Já chodím od Humprechtu k Jizeře v nedočkavosti s knihou příletů a nepřeji si jiného, než abych zpětných kroužků přečetl co nejvíc. Aby prostě ti, o kterých vím, našli sílu se vrátit. A i ti ostatní, „noví“. Mocně na tom vydělává krajina, slavíky prostě máme. Najednou je doma, i když třeba mlčí, jen se rozkoukává. Dělají i věci jiné, které ale drží poklička mého výzkumu. Drží, protože jsou ve fázi ověřování. Čtyřicet dva let scházení se s nimi mi v přidané hodnotě káže nebýt tlachalem.
Kdo máte slavičí krajinu kolem, přidejte si jejich důvod do telefonu. Stojí za to. Teď ještě ne, týden počkejte. A pak si vyšlápněte. Půjdete-li za tmy, přibalte stoličku k posazení. Bude to totiž delší. Jednou zalovím podběrákem v mateřštině jaksepatří a pokusím se konečně opsat koncertování krále ptačích zpěváků. Aby zbylo i k těm, co slavíky za humny najít nemohou. A víte co? Pověsím ten pokus hned zítra, protože stránka teď v návštěvách opravdu žije. Moc to slavíkům i místní krajině přeji.
