Rubrika: Články

To nám to odsýpá, co? Červenec v háji. Jaký vlastně byl dobíhající měsíc ve Slavičím háji? Báječný.

Víte, nejde ani tak o čísla schytaného, jde o prožité. Vidět, poznat, i si zakroužkovat – to jistě.

Začal průtah slavíků tmavých, dejte pozor. Znát tak jejich původ. To bych chtěl darem. Až jednou mi dojdou myšlenky, budu už jen hádat. Kdybych měl tipnout původ těchto nádherných slavíků, bude od Dánska přes Německo po Švédsko. Teď ještě, kdyby se více kroužkovali, to by byla věc. Je to vždycky pralinka, mít tohle v síti. Je to opravdu jiný pták. S osobitou komunikací – ano, hlas je jiný. Jak čeká v pytlíku, poznáte ho předem.

Rákosí se dnes rozjelo fest. To je klasika, proto většina akcí velkoodchytových kotví právě v tomto časovém výměru. Teď to lítá. Ani ty hvězdy vypisovat nebudu, však ona se některá ozve později na kartě. Sázím opět na velkého rákosníka, to je favorit. Ty po Evropě chytat umí, hlavně „dole“ u Jadranu. A tenhle pták opravdu umí letět. Však taky vlastní dispozice. Stejně je skvostné, jak rákosí umí něco podobného zrodit, jako je rákosník velký. Když jej necháváte odletět, teprve vidíte, kým je. Znám je z horských sedel za nocí na přeletu. Plave podobně jako slavík, ale rozpoznat to od sebe jde.

Ještě sem pak dám alespoň toho slavíka, až bude chvíle.

Druhy, které jsem podle kalendáře vyhlížel, protahují parkem od dnešní noci. Mohly i dřív, ale co nevidím, nepočítám. Takže – ode dneška.

Cvrčilka zelená, rákosník velký, pěnice vlašská i slavík tmavý. Jako na povel. Zdá se ovšem, že pěvců je na cestě nějak málo. Třeba je to opravdu jenom zdání, uvidíme.

Jen sotva mne omrzí nežasnout nad milými hosty. Kde posedávali včera? Kde budou po noci další? Co s nimi bude dál, a kdy doletí do cíle?! Prohlížím je pod peřím, abych se dozvěděl přeci jen o něco víc. Nenapadá mne lepšího, než dodat: Je to fascinující!

Zvedli se k cestám i slavíci tmaví.

Pobyt slavíků u nás končí. Přeměna opeření jde do finále, ptáci se zvednou a zmizí.

Adultní slavík z dnešního rána v parku, kterému do odletu zbývá jen několik dní. Bude-li chtít, pak tedy tři.

Chtělo by o této problematice zvědět víc. Moc se mi ale nedaří. U mláďat ano, ovšem ta se chovají výrazně jinak.

Jeví se téměř neuvěřitelné při proznačenosti oblasti, že jediný výsledek na odletu dospělce nezachytím. V houštinách kde pelichali, zůstane jen odřené nepotřebné peří. Jako lze vidět ve Slavičím háji v těch nejtmavších houštinách. A začne se odměřovat dlouhý čas jejich nepřítomnosti, čekání na jaro.

I vedle v rákosí už pohyb nastal. Ano, nejeden z rákosníků má tukové zásoby vytvořené k cestě, či spíše odněkud s nim protahuje. K zpěvným rákosníkům obecně přibyli adultní dospělí obecní. Mladí od tohoto druhu ještě příliš zásob nemají. Největší aktivita je brzy po ránu, jakmile začne osychat rákosí, k poledni přechází v klid. Večer z daného tak 10 %, možná i méně. Hlavní fofr ovšem teprve přijde, přivede jej k nám srpen. To už ale opravdu bude většina ptáků cizích. S prázdninami se prostředí zklidní, ukážou se v něm více strnadi.

Chodíme se dívat i poslouchat. Pořád jsou v krajině ptáci. Byli tam včera, budou ještě určitě zítra. Pořád v rákosí všechny ty borce vidím. Kolem dokola je to stejné. Ovšem jen do doby, než člověk natáhne síť a začne kroužkovat. Blíží se chvíle, kdy pochopí, že jím sledovaní borci jsou pokaždé jiní. Ano, takto probíhá tahový odlet. A zatímco biotopy obrazy drží, modelové se na scéně mění. Když nad tou letní projekcí vydržíme, stane se, že jednoho dne, kryti průtažnými, zmizeli naši domácí. A bude po legraci. Pak listy rákosí zašumí o mladém podzimu a nám zbydou notýsky s čísly těch setkání. Byli jsme obelstěni.

I pohyby slavíků natahují rádiusy – ano, ještě se vrací, ještě ukládají. Jistě ne všichni, většina. To je výjimka, která je přítomna snad v každém nakládání s živou přírodou. Je báječné dívat se za odlétajícím slavíkem parkem napříč a potvrdit si, že opravdu ke kdovíjakým letcům nepatří. Na Afriku mu to ale stačí a v noci styl „plavmo“ není vidět. Za letu každý jeden z nich působí větší než ve skutečnosti je. Zásluhou výrazných křídel a zejména rýdováku.

Červenci dochází dech, což ovšem na odchytových místech znamená opak. Teď se to bude točit, pulsovat. Letos – musím říct – že na větší překvapení se teprve čeká. Vše běží v okoukaném standartu. Loni, i před tím, už nějaká ta senzace byla z oblohy na papíře. Třeba se nic výrazného nestane, i tak to může být. Rozšířené úkoly však na podobné nehledí. Senzace u nich neznamená nic. To je spíš k aktérovi, aby nad zážitkem roztančil tepny. Tak uvidíme. Ještě čas nějaký zbývá. Srpen je ovšem potvora, přinese právě to, co jsem před chvílí napsal. Než přijde chvíle, kdy pod linkami nesených pletiv zavládne slavičí nuda napořád.

Je to nádherné. Mimořádně nádherné, napínavé! Jsem z těch, který se stále někam otáčí, zdržuje v životě „nepostupem“, vrací. Perspektivní to není a otravuje dost hlavu. Ovšem ve výzkumu, tam to je opravdu žádoucí. Tolik let jdu se slavíky v otázkách, tolik pořád nevím! To myslím docela vážně a je to sdělení k těm, kdo by si myslel, že jsem pozbyl pokory. Mám jí většinou víc než ostatní. A tak mohu i teď narovinu mluvit o zdi, před kterou doputuji při nejednom nakládání s tématem. Ona je stejná, prostě dál nevidím, kdybych se rozkrájel. Zatím. Ale protože opravdu umím s časem hazardovat a utrácet hodinu za hodinou hledáním skuliny, buď najdu, nebo nakonec přelezu. Jednou.

Takto přibližně mohu definovat svoji ornitologickou práci zvolna se završujícího půlstoletí. Pořád mne to však baví a visím v jistotě, že jednou limit přejedu. Je to podobně třeba s biometrikou. Tisíce náměrů z tisíců slavičích těl – má to dál ještě smysl dokola opisovat? Jeden by se až divil, k extrémům dochází i v tomto čase. Navíc jde o povinnost na kroužkovací seznam. Stejně tak dávno o určitou rutinu. Jenom si stále víc hlídám, aby vše bylo předpisově, jako bych opravdu pomáhal ve směně alpského sedla před zraky tamních profíků. Jako bych čekal, že jednou video vyjde i zpod bousovských švestek. Třeba.

Dneska jde déšť. Zatáhl jsem to, jako se o jihozápadu před chvílí zatáhl obzor. Mohl bych napsat, jak za podobných stavů funguje noční slavičí poletování – jestli vůbec, ale spíše se zaměřím na tu vodu.

Je zvláštní, jak o pár metrů k nám nedoteče. Posledně jsem to po kanále vystopoval. Rybník nad námi schlastne většinu, a co by steklo níž, nedoteče. Zem stačila vyhládnout. Po lijácích ale nevolám, to radši ať jsem v blátě. Teď věřím v léto, v noci jaké znám. Sice někdy o mlze, ale to odchyt nenuluje. Musí se kapky oklepávat, protože jinak jsou sítě jako pěst na oko. I v šeru. Nazítří voda končí a noc měla sednout. Míříme k přelomu prázdnin, a to voní dálkami už i pro slavíky. Rok na jejich hnízdění tady mizerný nebyl. To už jde číst. Záleží dál, jak dobře dokážou letět. Jak do nich foukám, kondice mají výborné – a to nečernají bezinky!

Čemu všemu v nadpise zmíněná zeď brání – je toho dost. Nejeden otazník jsem přivezl z chytání z hor, a ani dole pod kopci řešení nemám. Ale každou chvíli po okružních drahách souvislostí mne k zábraně hlava přivede. Není ovšem právě stav tento, vědeckým experimentováním?

Vycházka za ptačím zpěvem „tenkrát“ v máji přinesla i jedno mimořádné setkání. Zavítala k Jizeře paní Mečířová z Lázní Bělohrad. A bylo to setkání opravdu vzácné. Pochází z rodiny, kde se razily v minulém století pro muzeum kroužky, doma. Získal jsem od ní cenný materiál vzpomínkový, věci bohužel docela nedávno dali z domu pryč. Včetně lisu, který stál uprostřed místnosti. Děkuji ještě jednou i tady.

Co lítá? A lítá už vůbec něco?

Máme-li po dvacátém červenci, věci se díti musí. Noci se začínají mihotat křídly, více zatím těch jenom poletujících. Tah teprve přijde. Ten spontánní, pravidelný, obdivuhodný. U slavíků je chování v zákrytu s loňským, předloňským i tím z roku dvacet. Jen už je do něho badatelsky o mnoho lépe vidět. U pěvců rákosí se vyčkává na pořádný průvan. Vlaštovky s jiřičkami se léto co léto shlukují za cestou nad hromadou suti a loví nejspíše mravence na přeletu. Pamatuji, že se tak chovaly i v lomu břehule, za teplých letních dnů. Žluvy sletují na višně, berou z našeho. Kosové sklízí černý rybíz ve stádiu přezrálosti a též si nestěžují. Rakytník dobíhá a vyhlíží velké pěnice. Krutihlavové ryjí v mraveništích, kvitují nízký trávník, kde na ně vidí. Běží tah mladých zpěvných drozdů. Po slavících jsou za rozbřesku hned druzí v sítích spolu s mladými kosy. Ve vrbinách se v kapsách zachytí občas některý z dlasků, co slétli se na třešně ptáčnice. Jen voda v potoce chybí. To píšu naproti, do kolonky pro stížnosti. Jinak je všechno moc fajn a tedy – léto, buď pochváleno!

Jezírko kvete i při nízké vodě.

I taková rána léto občas ukáže.

Mladí slavíci! Chtěl bych občas znát prarodiče podobných výstředníků.

Jen dvacet pět metrů od kroužkovacího místa se nachází po proudu potoka, těsně pod soutokem, rákosní odchytová ulice – jednosíťová. Pravidelné chytání ukazuje, co se před tahem a v jeho čase v prostředí děje. Krom hlavního programu kroužkování slavíků je tady možnost představit i jiné druhy, zejména pěvců. Ale hlavně dynamika dění, to je to, co zajímá. Co je úchvatné. Protože rákosí výše proti proudu je vcelku rozlehlé, zejména u Zvolínku, obraz se zdá velice ostrý. Nyní se poprvé odbývá etapa, kdy se chytají v naprosté většině zpěvní rákosníci. Zejména mladí. Ano, je jejich čas. Budou mizet k prvnímu zimovišti – zastávce na africkém kontinentu, kde přepeří.

Pohyb je i u rákosníků proužkovaných, těch ovšem u nás zas tolik není. Migrují zřejmě jinak.

Chřástal vodní vodí mladé, vyhnízdili. A léto běží naplno. Loukám prospěly občasné kapky vody, co shora k zemi slétly, už se zas kvete. Je pozoruhodné, kolik druhů i generací motýlů se v kotlině vystřídá. U deště je krásně vidět v případě Slavičího háje, jak do rozpraskané kůry povrchu báječně zatéká voda. Výsledkem je, že běžný déšť ve formě přeháňky potoky neposílí, voda k nim nedoteče. Z hospodářského hlediska by to tak mělo být, vodu především pro porosty. Potoky, ať si vedou z krajiny pryč vodu přebytečnou.

Zrovna nyní po poledni se voda k zemi blíží, jak to dopadne, uvidíme. Vítáme ji s otevřenou náručí – na druhou stranu ovšem nechci přijít o šňůru nočních líčení. Byla by to škoda. Je to fyzicky náročné, ale výsledky stojí za to.

Slavík za slavíkem dostává kroužek, každý jiného čísla. Odlétají. Tak to jde dokola už celé roky. Já ovšem na ta čísla sázím. Že mi pomohou s vyznáním se v nich. Jako posledně…

Ne, že bych ražbu na kroužku nepřečetl okem, ale pro jistotu kontroluji lupou. A protože jde o čísla z mého kroužkování, vím, kdo je slavíkem v ruce. Mládě, označené v máji na hnízdě pár kilometrů odtud. Vypadá jinak. Samostatné, chystá se odletět na jih.

Odvodí se ze situace samozřejmě daleko víc a největší cenu má v centrálním registru. Tam bude navždy. I když nositel kroužku zahyne, výsledek zápisu po něm zbyde. Pro mě ale to jsou setkávání dvojí. Vědecká, i zážitková. Až se usadí do klidu čísla, zůstanou vzpomínky. Rozhodně důvod k přemýšlení.

Letos se jedná o chytání ověřovací. Otázka mohla by znít:“ Nestačí už získané, k problematiky pochopení?“ Ano, mohlo by. Ale dobré je dvakrát přeměřit před uvedením. A současně věřit v náhodu, že nějaký objev ještě přiletí. Pozorně sleduji meziroční záznamy a zákryt segmentu sluší. Je převažující. Definitivní z toho nedostanu. Nejsem v kovárně za svěrákem, tady defiluje živá příroda. Sleduji všemožná videa zeza hranic a snažím se zbytkový amatérismus vytěsňovat. Například zázemí pro odchyty je už srovnatelné, tam by šlo kameru pustit. Kroužkovací postup má trhliny, protože užívám techniky dávné, dnes upozaděné. Těch už se ale nevzdám a digitální váhu na stolek nepostavím. Zůstanu „fosilií“ s báječným závěsným měřidlem od Švýcarů. S kleštěmi z prvních chvil specializování. Jsem-li pečlivý, kroužek opracuji shodně s ostatními. Dalekohled je dávno už „retro“. Ale já jsem si jej pořídil v ohromné radosti, nevadí mi tedy, že váží víc. Slavičí háj se na to na všechno dívá – a myslím, že se za svého správce stydět nemusí. Vždyť tolik slavičích kroužků, co my dva do vzduchu postrčíme, nenajít kolem až ku Praze. On láká, já od něj přebírám, měřím a zapisuji.

Blog přinese téma k nadpisu a rovněž upozorním na jeden historický materiál ke kroužkování u nás.

Byly to zvláštní časy. Třeba s boleslavskou U3V jsem strávil dlouhé roky od jejího založení. Dnes už se tato vzdělávání uplatňují spíše po internetu, tam to ještě bývalo tváří v tvář. Už nejsem ani školitelem kroužkovatelů, i to vzal čas. Co mi zůstalo? Jsem přednášejícím sám k sobě. A řeknu vám – to je tedy věc! Ještě že ornitologie obrovské spousty kapitol tají, je co rozebírat a bude neustále.

Baví mne sednout si k ulici v pruhu potočního rákosí, jen tak bez sítě. A přemýšlet dokola, jak to celé funguje. Jak hnízdní obsádka přechází v jedince v pohybu. Ze kterého směru se chytají víc, a co to může znamenat. Která patra síťoviny jaké ptáky zachycují procentuálně nejvíc, a o čem to vypovídá. Kam kteří podle výsledků doletěli, co tím v nástinu řekli. Jakého z cizích se v místě odečíst podařilo, a odkud pak byl. Jaké to bude za několik hodin, až se tam chytání naplno rozeběhne, už podesáté. Ano, pohyb už určitý v prostředí je. Nebyl ještě nedávno. Po kapsách čekalo jenom pár rákosníků, přechod je vždycky nenápadný, nijaká smršť. Tu a tam jeden, až najednou jsou. Po proudu kousíček se drží rodina bramborníčků – černohlávků. Doufám, že za hmyzem do místa brzy přivandrují. Pak řeším modráčky, kolik už jich jen z ulice letos bylo. Retrap za retrapem. Obroučky zlatavé od bahenních solí narezlých slatí, to se dá zažít snad jenom s nimi. Ba ne. Ještě si vzpomínám na bahňáky z Červenského rybníka osmdesátých a devadesátých let. Zvláště jespáci při delším zdržení mívali hliník rovněž nazlátlý. A pak přišlo hlášení. Pro jednoho z nich i pro pisíka. Dnes se tam snadno můžete podívat internetem, abyste viděli, o jakou jízdu ve Skandinávii jde. Ottenby – Öland. Chytli oba po roce a potvrdili má určení z prostředku Evropy. Byly to časy. To se fotilo ještě na papír a špatné obrázky dávaly do krabice. O bahnitou výspu se musel člověk postarat aby nezarostla. V rákosí s přebytky živin jde všechno ohromně rychle, to není jako u rajčat, kde je k prvnímu sběru dobarvujete očima.

Baví mne sedět u té proluky v háji. Potom se seberu a jdu tam síť raději přeci jen strčit, člověka šance láká. Loukou si zajdu pro kafe, kosti pak poskládám do plachty v rámu a přivřu oči, abych líp viděl na slavíky. Na ty, co přijdou. Zítra/pozítří – anebo někdy i ne. Pak budu tázat sám sebe, proč to tak je. A než se dopátrám, už se zas budou chytat. A nebo ne.