Rubrika: Články

Černohlavé pěnice odlétají k zimovištím nyní zejména v podobě mladých ptáků. Slavičí háj je plný ovoce, a tak k nám míří. Jsou v krásném peří, hezky se určují. A dobře chytají, příliš totiž netaktizují, letí naplno a kapsu sítě prověsí snadno.

V květnaté louce stojí v plném vzrůstu nyní jen malý pruh kvůli motýlům i vysemenění rostlin, ale jak jsou za něj vděčni strnadi, radost pohledět. Jak umí vybírat na talíř, jak jsou v poklidu. Jsou mezi nimi i letošní mláďata, myslím, že díky zázemí je populace stálá. Kontrolní odchyty nějaké jsou, ptáci si ale dost dávají pozor, místo mají dokonale nastudované. Dalekohledem vidím kroužků o mnoho víc.

Poštolky vyvedly tři mladé a společně loví v loukách. O berličku se přetahovaly s kání, ta nakonec vzdala. Spíš jim šlo ale o zábavu.

A voda chybí dál. Některé praskliny jsou opravdu hluboké, je zvláštní jak se tady zem chová. V rýze bývalého potoka se znovu chytil mladý chřástal vodní, poznat šlo podle kroužku. Už se podobá dospělým, převlékl se.

Ještě jedna zajímavost je ku sdělení. Zajíců u nás teď je, že o ně člověk zakopává. Funguje to tak – když posečou louky kolem druhou žatvou a když se lány obilí promění v strniště, zbyde rákosina a travní porost parku. Kam jinam mohou jít ti, co přežili? Všechny tyto procesy krásně naše umělé prostředí ukazuje a předkládá ke komentáři. V podobných dějích hledejme odpovědi na úděsný úbytek druhové rozmanitosti od Á do Zet. Úplně nejtvrdším způsobem na stav doplatili motýli, a to fakt není žádná fáma. Účelovka, chcete-li. „Motýle“ prostě nikoho moc neberou.

Až se proberu a dohoním všechny resty, dal bych si celé znovu. Neznám nic obdivuhodnějšího, než je ptačí odlétání z krajin, kde se snažili rozmnožit. I když ještě úplný závěr není, už se mnoho nestane. Týden do začátku září bude spíš vzpomínkový. A čekání na nějakou náhodu. Bylo to zase tak strhující! Vzdělávací, napínavé, svižné.

Nabízejí se momenty, které ne úplně vždycky sedí s představou. To napovídá a varuje, že člověk všechno neviděl a promách´. Současně technika není všemohoucí, má limity. Na vše, co už je za zády, přistanou vzpomínky a čas. I občasné napomenutí, že něco šlo vymyslet líp. Ale – cíl je už vidět za hrstkou pražců, kde dehet dávno nepění žárem, kde spíše rosa povléká vůkol neživé. I dneska za rozbřesku…

Lámu si hlavu nad scénářem letního ptačího divadla. Přesahující noc zhruba do čtvrtky dopoledne, než ptáci někde zalezou a vyčkají slunce zapadání. Letošní zlom do poslední fáze rákosního pohybu byl neskutečně příkrý, a pokud se neobjeví pár dalších „vagónů“, byl ten vlak vážně zrychlený. Dívat se do prázdné ulice kapes nezčeřených, to je na prahu dne velmi nezvyklé. Co to muselo předevčírem být za povel, že poslechli všichni, kdo měl křídla celá? Kde jsou ty skupiny velkých rákosníků! Všichni – ti obecní, zpěvní i proužkovaní. Kde cvrčilky všech tří taxonů? Rákosní hřeben, táhnoucí se širokou nivou Klenice, marně kreslí ostříhanou kotlinou a nikoho nezajímá. Takto vypadá zamávání za tažnými ptáky. Za dveřmi se chystá po sítích tradiční „pozdní sběr“. Ono se něco ukáže. Rákosní strnadi, možná i modrák, úpolní vrabčáci, kosové, drozdi, červenky. To už ale potečou poslední vteřiny akce.

Stojí přede mnou v parku lidé a já jim vyprávím jak je zajímavé sledovat tah ptáků. Přes noc se stalo něco zvláštního. Polehlo rákosí pod tíhou vody, teplota vzduchu byla tři stupně, strašná mlha všude. A ráno ptáci nikde. Čekal jsem se sítí v proluce schválně vysoko k poledni a kdyby se nepřiplížil jeden jediný rákosník zpěvný asi v devět hodin, fakt tam nebylo nic. Vedle na čihadle taky tak. Dva zlákaní slavíci z noci a to bylo vše. Čekal jsem co se bude dít. Nepamatuji, že bych podobné zažil. Pak se museli ukázat místní, to je jasné. Bažantí omladina, úpolníci pod náspem hromadně chystali nějaký doběr, strakapoud volal odněkud z cesty, tři mladí ťuhýci začali lovit u dráhy. Vlaštovky od Zvolínku, kde nocují, zastavily nad parkem a našly v mladé termice hmyz. Hned byly u nich jiřičky. Ale to rákosí a vrbiny vedle byly prázdné dál.

Buď mám nějaký mentální výpadek, nebo se „rákosí“ muselo zvednout (asi v noci) a zmizet po cestě dál. Jinak to není možné. Včera rákosníci normálně byli a předtím samozřejmě ještě víc. Takhle fungují odlety? Třeba jo. Bojím se podívat do sešitu, opravdu tam jsou tři okroužkovaní ptáci. Ti jmenovaní. Jakoby na konci scházela nula. Musí to být něco na pomezí kolosálu a neskutečnosti, ten ptačí tah. Všichni zkoumáme hory a přelety sedly a v nížině se dějí takovéto podivnosti! Když nebudete chytat nataženou sítí a filtrovat třtinu, tohle se nedovíte. Co bude dneska? Vůbec nevím. Trvale vymeteno by být ale nemělo, protože z historie tady čtu o slavících tmavých. Loni, předloni – roky předtím, chytali se.

Úplně příjemně tam před ránem není. Kosa jak v Rusku. Vlhko, že sítě se musí oklepávat pořád dokola. Dokončit jízdu ale musím. Ještě osm dní..

Zanedlouho to začne. Bude se končit. Vždycky to mám tak, že si říkám – už aby to bylo! A současně s tím – ještě by se aspoň kus července hodil! Výsledkem je kompromis, který sbalí sítě tak nějak poslepu automaticky a nebude hledět vpravo ani vlevo. A začne bilancování.

Čísla jsou fajn a nejsou ani letos nijak špatná, ale lepší jsou zážitky a fotky. Zapomenout nesmím ani na přání, čeho bych se chtěl z proběhlého dočkat, kdyby to šlo. Obrovský je též náklad pracovních hodin, to už dnes spočítat lze poměrně věrně. Bez tak ohromné investice by to ale nešlo, to mi je jasné řadu let. V minulém století to běželo jinak, víc odpočinkově. Technické možnosti nového století dění roztočily do obrátek. Na začátku září toho má člověk plné zuby, stačí ale pár měsíců slavičí nepřítomnosti a už by to zas klidně šlo. – Jasně – to ale až zase v dubnu. Vidíte sami, že mne koníček dovede i mile pošetřit.

Mám tady po ruce z fotek jednu od posledně, je na ní tmavý slavík extrémně mramorovaný na spodních krovkách.

Neobjevil jsem to já, ale souhlasím s kolegy na severu, že právě u tohoto druhu je variabilita ve zbarvení značná. Což baví. Někdy se jim zase budeme věnovat víc, protože (u mne) platí dál, že tito slavíci v síti nebo v pastičce jsou velikým zážitkem. Trochu i tím, že jsou vzácní, ale takhle to vyslovit, bylo by málo. Senzační je to pokaždé.

Já myslím, že to máme! A protože v tom směru působí nejeden kroužkovatel, výsledek se občas zadaří. Jako před pár dny. Brdy a nedaleký Kytín. A kolega Martin Strnad, který v jediném slavíku akce zjistil posléze okroužkovance ze Slavičího háje, z času potulky. Náhoda při těchto pohlednicích z cest hraje hodně významnou roli, ale život i vše kolem s takovou počítá. Tedy i výzkum. Jaké to musí být, když jediný úspěch při nočním líčení má na levé noze takový trumf?

Foto z místa kontrolního odchytu: Martin Strnad

Výsledek po šesti dnech. Málem stovka kilometrů přímkou, v praxi tedy o mnoho víc. Základní směr ale ptáci udržet dovedou, i když kličkují. Proto i čas naskakuje a počítejme také s pauzami. U prvocestovatelů zejména. Narazí-li na vydatný potravní zdroj či bariéru z počasí, zatáhnou to. Zrají bezinky a kde tahle kytka je významněji, tam to žije! Pak je za determinace člověk fialový, jako by převrhl kalamář. Není to úplně přesné, ale už to nechám, inkoust byl spíše modrý.

Dávám slavíka s nejdelším náměrem rýdovacích per, co jsem kdy zaznamenal.

Z napsaného je jasné, že člověk jede chytat novou noc a dobře ví, že nedávní i dávnější jsou už v tahu. Kde? Ku Gibraltaru. Aby mne čtenář nerozporoval pro kategorizaci – samozřejmě že slavíci umí přeletět i větší vodu, ale rádi se přidrží pobřeží, pokud zásadněji odklonem neprovokuje.

Mezi telefony jsme se shodli, že modráčků se chytá méně. Tam rok asi úplně příznivý nebyl. Dnes jsem jednoho z kapsy vylovil. Jsou také slavíci a proto se chytají po noci zčerstva. V pološeru. A opět se chytil jeden z bramborníčků, už je budu mít v hliníku – ty zdejší – skoro všechny. Než odcestují.

Lehly louky kolem a vše se tradičně tlačí k nám. My trváme! Malý poloviční zajíc přiběhl rákosní stružkou. Kdybych byl liškou, už by nebyl. Takhle mne spíše pobavil. A je cítit podzim, opravdu. Nejen proto, že zmodraly a zesládly švestky. Dva roky nebyly a teď to dorovnaly. Větve kvílí, jak do nich po dešti foukne, praskají. Pracuji na částečný úvazek jako sadař, tak tohle všechno vím. Pracuji též jako rolník, takže mám zprávy, že by zem potřebovala vodu jak sůl. Na drobný úvazek sloužím co vodohospodář na kanále i u jezírka, tedy vím, že tam jsou nářky podobné. Ještě mám profesí víc, všechny pod hlavičkou Práce v přírodě. Nejde to nazvat jinak než splněný sen.

Čím víc toho zájemce přečte, čím víc času investuje do objektu zájmu – tím víc shledává nedostatků v dříve řečeném. Jejich vypisování ze všech i uznávaných děl určitě nepatří na internet, jednu drobnost pověsit mohu.

Pro slavíka tmavého se uvádí II. letka primární řady jako druhá nejdelší v křídle a vykazuje z toho v projekci táhlá dlouhá řada. Mírně převažující většina z prohlíženého materiálu v detailu vypadá takto:

I zde tedy vyřčené padá do hlubin. Nezchudli jsme ovšem zákrokem, v křídle funguje moment důležitější k rozlišení. Občas je bez větší váhy i zmiňován, pakliže se vyztuží, platí. Pozor ovšem na jedince hybridní.

Tady je park, když vstává.

A tady jeho letní poklady.

Stavěl jsem v své hlavě nejvýše modrou zbarvení hořců, to je tedy něco. Teď ale začínám brzdit a rád bych upřednostnil temně modravou na lících těchto kamejí. Ony ji ale drží pod pokličkou a my záblesk vidíme až v čase vzletu.

Opravdu. Co píší fotografové je pravda. Jsem do přírody od dětství vybaven ohromnou trpělivostí a i tady jsem víc než hodinu s modráskem pobýval, jestli se přeci nesplete. Byl svůj. I tak ale člověk okouká mnoho momentů ze života hmyzu.

Síť v rákosí by mohla i po dnešku vybírat náhradní volno. Tlak na ní veliký není. Ono to ale přijde, ještě určitě. Stačí zalistovat staršími zápisníky z míst. Zase ale táhnou poctiví dálkaři. Je to v hmotnosti znát. Naši také nabírají, ale na ptáky rozletěné shora nemají.

Po tržnici předchozích senzací dnes ráno park tak trochu „vyklusával“. Včera ještě tato večerní super radost, snad vše vzácní modrásci stihnou.

A ráno v mlžných lukách tato návštěva…

Ztrácí se voda ze všech míst, kde dosud postávala. Budeme si zvykat na léta takováto.

Z kulturního dění je na programu v Slavičím háji návštěva příměstského tábora. Není to poprvé co přijdou, snad se pro ně léto ještě v lukách připomene.

Rákosí dnes takřka mlčelo, je to zajímavé. Chytil se tedy za rozbřesku starý modráček, co peří dokončoval výměnou. Kde byl – nevím, ve slati koncem jara ne. Ale to by člověk musel s nimi celý čas poletovat, aby poznal víc. Jsou prostě tajemství, která si zámky ohlídají a klíč z ruky jen tak nedají.

Přijde dost brzy propad tahové aktivity pro slavíka obecného. Slavík tmavý je nyní na vrcholu, modráčci to rozletí co nevidět. Bylo chladno, deset stupňů je proměna opravdu ostrá. Měsíc zdrhá pozpátku z oblohy, kde jsou nedávné půlnoční průhlednosti! To vše musí na odletu mladí slavíci vyhodnocovat, to vše je vyprovází ze dveří. A bude hůř! U vody i nad pískem. Vydechnou si teprve v Sahelu.

Ať se nám odstartovaný týden povede zvládnout!

Srpen to tak u nás mívá. Jsme v kotlině a zvyklí. Jsou-li mlhy povahou skutečně lokální, na výsledek odchytu vliv nemají. Sítě se ovšem musí od kapek oklepávat, jinak jsou vidět.

Nebyl by to závěr sezóny, kdyby obsluhu neprohnal kolem kapek. Lze najít trik, který je rychlý a účinný, byť jen zase na chvilku. Vodní tříšť prostě usedá, kam se dá. Září, provokuje, těžkne po kapsách. Stav krásný snad oku fotografa. S couvající lunou a hávem třpytného vrboví. S čekáním, s plány i trochu nenaplněnými sny. Jeden si ale po dnešku mohu v hlavě odepsat, je naplněno. Důvod uvádím a doplňky budou zajímavé. Navíc je to jeden z „vousatých“.

Jak jsem si moc přál pořídit výsledek z alpského sedla, chtěl jsem mít také dotek Skandinávie. I ten po dnešku v třesu odškrtávám. Jeden pro slavíka obecného, druhý pro tmavého.

Jsou to stejně náhody jak hrom, ale kdo vyčkává přepoctivě – sklizně nemine. Vím, co mi ještě schází, jenomže to je o klice ještě větší. Tento druh slavíka by to ovšem uměl. Ten tam létá. Pod Kilimandžáro. To bych si přál! Budu o tom už mlčet – a kdo ví?

Slavičích kontrol se teď urodilo – hned tři. Jedna moje až téměř luxusní, byť jde o prodlevu v odletu jenom několik dnů. Odkryla ovšem dost. Druhý slavík těší obdobně.

Na vmíchaný hlas do zpěvu přiletěl večer ledňáček. Jsou si podobny, hlasy. V rákosí se chytil už třetí černý bramborníček ze zdejší rodiny od dráhy. A ještě – zvolnili velcí rákosníci.

Noc dobíhá, od města volají první kohouti, jsem nervní, jak vše dopadne. Pak ale u stolku kroužkuji a předvádím, pan senátor s rodinou dorazil ještě o něco dřív, aby užili. Všechno jde dobře. Kluci mají zájem, jsou kultivovaní a hlídat je nikdo nemusí. V čem je ona síla míst? Že jsem se prostě obával bídy, že nic nepřiletí, že budeme vařit z vody. Že to kluky nezaujme, že výsledkem bude diplomatický ústup z exkurze. Na dotaz, zda jdou ke Zvolínku ještě ohledně slavíků řekli: “Jdeme!“ A tak nějak vypadalo celé setkání. Neviděli jsme se prvně, známe se z časů, kdy jsem byl v politice spíše já. Tehdy jsme začali se slavíky. Dnes tedy už i s jejich parkem.

Jen jsem si třeba přál navíc v tom jitru, že by mohl alespoň jeden tradiční krutihlav, aby byla zábava při kroužkování. To jediné nevyšlo. Vidět ovšem a poslechnout si o vzácných slavících tmavých, to se každý den nenaskytne. Ukazovat rozdíl s obecnými, to je maximum domácích míst.

Padají hvězdy a noci jsou jako každý rok o tomto čase. Léto se nad sebou zamyslelo a srpen pochlapil. Maže dluh z předešle. Sršně i za tmy létají na hrušně ostrouhávat kůru a tankovat šťávu, polabský leknín bělostný je v jezírku vodou tak k patám. Možná ale, že zaprší. Uvidí se.

Běží doopravdy poslední díl projektu pro rok dvacet pět. Pak přijde ke slovu matematika.

Byl dnešního rána poslední, a nenarodil se letos.

Je stejně zvláštní žít úkol, jak jej žiju tady. Slavíci, do toho posledního, jsou pro mne osobnosti. Jejich svět je zvláštní, každou chvíli jsou v pohybu. Teď jeden takový zrovna absolvují. Jasně, že vedle na kanále rákosníci taky někam letí, ale ty nechám pro jiné, je jsem nepřihlásil.

Hodí se velmi ovšem, že ráno kroužkuji druhy různé. Krásně se ukáže, jak slavík nad nimi vyniká. Ten, dnes chycený adult, byl velmi úhledný. Protože už trochu znám jejich život, dovedu si za těch okamžiků vybavit zhruba, jak „to“ měl, když odlétal k jihu. A proto při setkání/determinaci jdu po indiciích cíleně. Hledám v peří i pod kůží, kde je vidět. Každý krok může něco říct, něco napovědět. I z jejich chování, to ovšem spíše, když držím vartu u sítí. Za těch chvil člověk se rovněž naučí dost. Spíš hodně. Jak tady říkám – jsou jiní.

Už jsem to avizoval, připravit se musím na pokles. Tolik už za pár dnů lítat nebudou. To platí a je zajímavé, že meziročně se neliší. Na oplátku ale zas bude posilovat „rákosí“. Síť přes něj natažená. Tam už teď se to „barví“, jdou třtinou druhy jinak k ní nepatřičné. Tak to o tazích je. A sítě si v tom nevybírají, berou do kapes vše. Teď mají zájemci chodit se vzdělávat. Teď mají přicházet řešit. S pomocnou knihou v ruce, s obsluhou pro ně přátelskou. Ne nějakým troubou.

Slavík obecný – starší, co číslo z rána měl poslední, prolétá dolů k Africe. Na co jsme krátcí – nikdy asi nezvíme, jak to mají s trasou. Zda umí cestu pro ně úspěšnou zopakovat včetně zastávek. Kusé informace dost plavou. Třeba je zajímavé, že se nedaří za roky kroužkování potvrdit retrapem ptáka pod Pradědem v kříži sjezdovek. Žádné Col de Bretolet to asi nebude se svojí výškou sníženiny, proudy opeřenců přeletují kopce kdekoli. Situací mění dle mého stavy meteorologické, kdy je těžší let ohlídat. A také u druhů v cestě pospolitých, jako jsou třeba sýkory. Tam věřím, že i naše hraniční hory mohou tah zúžit a soustředit do prohlubně, třeba i s odlišným místním klimatem. V nížině, kam spadá i Slavičí háj, je to pro chytání úplně jedno.