Rubrika: Články

No, prosím! A Slavičí háj je v bílém. Kdo by to do letošní zimy řekl.

Nechal jsem všeho a rozjel se tam. Podívat se do stop ve sněhu, co vše u nás bydlí pozemního. Nu, mapa je to pěkná. Ani se nedivím. Zvířata necháváme tak, jak je jen trochu možné. V určité míře musíme jejich představy korigovat, až taková svoboda v parku být nemůže.

Hlavně jsou zajíci a taky nutrie. Ty mi vadí, proti nim ochranu zatím nemáme. Se zajíci si poradí oplůtky, ostatně na obrázku jednu lokální vidíte. Ta je kvůli výsadbě černých bezů.

Stopy jsem našel od lasiček, bažantů, od srn i zmíněných zajíců, v jednom místě na hraboše ze vzduchu plácla poštolka. Mokřina je sice příznivě promokvalá, nezamrzlá, ale ptačí hosté se v přelomu roku poztráceli. Tak zase až za měsíc.

Vybavili jsme se technikou na sečení trávy a těším se, jako malý kluk. Nikdy jsem to nedělal, budu hospodařit z pověření kolegů z trojky. Seč si odeberou lidé ke koním. Bude to strava na jedničku.

Je zajímavé, že když přijde takovéto počasí změnou, že šplhavci zmlknou. Jakoby snad nevěřili slunci, které jejich těly pocukává.

Rákosí nemá rádo mokrou sněhovou nadílku. Polehává, a je to docela škoda. Ještě holt stvoly nejsou jako na rybníce, silné a stabilní. Prapor nahoře nachytá sníh, ten ještě natáhne vodu z oblačnosti a výsledek vidím při zemi. Na štěstí ne všude.

Pokryv je v tloušťce pěti centimetrů, v noci má přijít mráz, který vydrží po několik dní. Stromy ale takové varování potřebují, aby se zase nezbláznily. Ten pohled na plošně rezavé větve spálených květů mne od loňska děsí i teď. Budu se po zbytek života tady v kotlině učit respektu k nejvyšší moci a vyštrachání se na nohy po každých prohraných představách. Příroda je u nás přesně taková. Pak ale po mezích zazpívají strnadi a bude nádherně.

Děti z kroužku přírodních ochránců vyčistily budky a přemýšlely nad jejich obsazeností. Kdybych byl mlád – či ještě o něco mladší, chodil bych do takového kroužku poznávání. Takhle jsem se vyučit musel sám. Dali mi sice štempl, ale se slovy, že vzdělávání zdaleka nekončí, abych na to myslel. A já si vzpomenu pokaždé, když mne jakékoli téma vyškolí. Když jsem tím, kterého čeká teprve pochopit.

Hliník nedostává křídla jen v leteckém průmyslu, hliníku křídla dáváme i my.

Sedím nad zásobou kroužků, nachystanou pro letošní rok. Nejvíc je těch na žlutých bužírkách, typ „N“. Mám je především na slavíky, ale dostává takový třeba i brhlík. Mám jich tu sedm set a hodně přes polovičku jich během roku vzlétne.

Kroužek je základ činnosti, s jeho nasazením a pečlivým uzavřením jdou další kroky. Slavíka je potřeba od paty po zobák prohlédnout, změřit a zvážit. Člověk by myslel, že se rozměry budou stále dotýkat, ale rozdíly opravdu jsou. A možná i zákonitosti. O měření běháku jsem si zkraje myslel, že bude nanic. Že to je pořád dokola. Není. To jsem jen zprvu natrefil slavíky sobě postavou podobné, pak přišly šoky a opět tichá výpověď. Rozevíráte dlaň a hliník odlétá. Nachystán někdy promluvit. Kéž by promluvil kroužek každý, to bychom byli vzdělanými. To se neděje, i když i po smrti opeřence, dávno odbyté, jsou tu ještě detektoráři. A těm to panečku jde. Naprosto nový zdroj poznatků pro stanici.

Dívám se do bužírek s třpytem hliníku a uvažuji, jakou váhu kovu jsem za léta na slavíky navěšel. Samozřejmě, že by to spočítat šlo, plus mínus autobus. Nepřesně proto, že dříve typ „M“ byl tenčí a já už dnes nevím o kolik. Pořád se na kroužky dívám a tipuji, kolik jich tak může ležet po Africe. To by též bylo záhodno znát. Jdu ale v rámci pozitivního myšlení vyprávět o těch, kteří se zpátky vrací. To je veliká parádička. Já nevím, jestli si dokážete představit, ale když prochytávám stará místa, kroužek je přítomen každou chvíli. Slavičí samozřejmě, ten ze žluté bužírky. V čase, kdy jsem jej stahoval a kleštičkami přehlazoval spoj (deformace z mého „umění v železe“ okolo výhně), nevěděl jsem, jestli právě tento bude meziročně připomínán. A teď si vezměte, že starý mistr ze Slavičího háje – od lavičky, se vrací takových let! A moc bych si přál, vidět jej po roce zas. Ten toho pamatuje! Park byl tehdy – ani ne – čtvrtinový, měl jsem tmavších hned několik vlasů, kroužky za prvním písmenem neměly přídavné „A“. Jenom on – zpívat se pořádně nenaučil. Opravdu není složité, poznat jej po příletu podle not. Nejhorší zpěvák z pěti tisíc okroužkovaných. To je můj názor, slavičí dámy to vidí jinak. Což je dobře a už jsem zticha.

Kroužky už čekají a je jim jasné, že nejnižší číselná řada bude na řadě první. Ta letos poletí na každý pád. A budou mezi nimi tací, co odletí na nohách slavíků místo na západ někam k východu. Určitě to zase přijde. Bude jich do padesáti. Ty se proletí maličko dál, skoro na konec Afriky. A bude mezi kroužky jeden – dva, co toho příliš nenalétají, více našoupou. V podzimu je obdrží brhlíci z naší zahrady za kovárnou. Pokud výlet opravdu natáhnou, bude to někam tady za Hrádek. Proužku hliníku to je asi jedno – pozor, i takové kroužkování je ovšem žádoucí a cenné. Nejsme na soutěži poštovních holubů. U brhlíků sledujeme věk, kondici, i právě to, abychom mohli říct, že místům jsou převážně věrní. Ale, než to tu dnes zatáhnu, rád bych se vyhnul nepřesnosti a doplním, že i mladý brhlík tu a tam může napálit dálky a zakusit svět. Patrné to je na chytacích stanovištích v horách, kde druh normálně nehnízdí.

A jdu se vážně dnes už podívat po fotografii, nebo sem pro neplnění slibů nebudete chodit.

To je on, co jsme o něm před chvílí tak „hezky“ mluvili.

Jsou prvními „rezavochvostými“ u nás v zimním čase. Kdo bude další? Slavík modráček?

Sám jsem jej nikdy v zimě neviděl, ale netvrdím, že tu nemohou být. Nenavštěvuji totiž nádraží a podobná místa s předpokládaným výskytem. Oni potřebují haly nebo výběhy koní, změť městských domů, kde řinčí sklenky s psím vínem. Loubince máme nejvíc v Kněžmostě, rehky žádné. Kdybychom měli, nahlásil bych je k připočtení, oni se totiž monitorují pozoruhodným projektem.

Dívám se po nich na fotografiích a žasnu. Je to tak – žasnu. Kdyby se tu zapomněl nějaký starý kominíček, ještě bych pochopil, že třeba k odletu už nenašel sílu a bude se hráti o vše. Ale oni se přidávají mladí i samičky.

Zalíbení v liánách lidé mají stále vysoké, sám je mám rád. Berete si k bydlení další parádní životy, ač jsou to „jenom“ větve a „bordel“. Jak nejeden komentář mumlá. No, já a rehkové to vidíme jinak. Oni na podzim vsadí na jejich plody (ty poměrně dlouho vydrží neplesnivět) a poté věří, že sluneční strany míst zburcují nějaký hmyz. A pak už do jara dohlédnout!

Je to tu někde vyslovené – nekecám – myslel jsem si u nás v parku na modráčka, tehdy. Šel jsem lagunou (o čase zimy bez mrazů bývá přenádherně mocná) a slyším kontaktní hlas. Prostě „cvakání“. Problém je v mých uších, možná i v známé pravdě, že „přání je otcem myšlenky“, ale já ten pocit opravdu měl. Až jsem roznesl dvě sklopky na odchyt. Nesklapla tehdy ani jedna a víc jsem hlas taky neslyšel. Proto ten zážitek – sice držím, ale nepočítám. I v tom je ornitologie krásná, nemyslíte? Můžete si dělat v jejím rozměru, co vás napadne. Nemyslím blafovat veřejnost nějakými úlety, ale listovat v tématech všelijakých. Sledovali jste někdy po vodách třeba ledňáčky? Víte, co to je za luxusní svět? Nebo skorce, když vyrazíte za jejich vodami. V prvním případě stříbří drobounké šupinky na zobácích rybaříků, v druhém podhorský jemný písek v zákrutech skleněné vody. Ano, taková je Zábrdka tady u nás, nebo Malá Mohelka. Jezdíval jsem tam kroužkovat, o tomto čase jsou už ptáci natvrdo rozhození do revírů a atmosféra k nakrájení. Napětí všude, slunce k tanci burcuje hormony – a krajina? Nádherné ticho lesů, kterým se k vašim uším na chvíli prostřílel jen černý datel. A pak už zase klid. Jen cákání vody, když skorec olomí pod hladinu. Máte síť nad vodou raději výš, podestlanou naplaveninami, abyste letícího potápěče na chvilku nadzvedli. Aby se vešel do kapsy. Pak vaše ruce bojují se silou nohou, ale i křídel potápěčů. Ano, výpověď o jednom z ptačích svérázů směrem k vám právě začala… Ne. Tato scéna ptačího společenstva mne baví nejvíc. Ornitologie. Jak vkusné zhodnocování chvilek našeho žití!

Začal jsem u rehků, a jsme hluboko v lese. Nu, což! Snad jsem postihl, co k postižení jsem mínil.

::: Někdy zas budou i fotky, k doprovodu. Třeba vydržet. Možná se po nějaké ještě podívám.

Abych nebyl za kouzelníka či jasnovidce, musím doplnit další z možných původů slavíka tmavého.

My v naší stanici kroužkovací máme totiž k druhu už pár pěkných výsledků – proč se jim tento blog dosud nevěnoval, nevím – a ty nám přeci jen otáčejí hlavy k Švédsku. Ten směr odlétání je sice už trošku jiný, ale mladí ptáci k cílům putují často „ ze široka“. Osobně se tedy domnívám, že jarní návrat již zvládají lépe. To může být právě případ i zmíněného kroužkovance ze Slavičího háje. Ať tak či onak – Polabí a jeho výspa mladoboleslavská leží na samém okraji (ve vztahu k hnízdnímu rozšíření po Evropě) odletů, i proto nebudou nikdy počty odchycenců kdovíjaké. Ale, dobře mi tak! Je to vždy opravdu svátek potkat se s tímto „drozdovitým“ slavíkem. A daleko ještě větší, samo sebou, na tahu jarním. Ostatně, na diskutované Dánsko jeden výsledek naší centrály ukazuje, teď si uvědomuji. Vystaveno pro staršího jedince.

Je to stejně zvláštní…, když se člověk na oba hnědavé slavíky podívá, jak to v životě mají třeba s cestou do zimovišť. Podobní v rozhodování jsou dva rákosníci, ale i modráci. Žasnout nás nutí. Jsou příbuzenstvím blízko, nebo daleko? Kdo máte ještě nějaký volný čas v životě a dosud vás to nenapadlo – žijte ornitologii! Vstupte do společnosti podobných a budete-li správně a aktivně, i to kroužkování si vás nakonec najde. Pak mi to po letech hoďte do mailu, že to nebyl ode mne vůbec špatný tip.

Tak – šťastnou cestu k rozhodnutí (pozdě není nikdy), příroda se vás už teď v předstihu chystá bavit.

Kdo začal kroužkovat až v době vlády internetu, neví, jak to bylo s „hlášeními“ kroužkovanců těžké. Zahraničními hlášeními, zejména.

Je jiná doba. Ještě, že tak. Už jsem velebil možnost přehrávání vábniček, ale také agenda mocně vydělala.

Pár hlášení se vždy během sezóny sejde a každé je cenné. U slavíků mám moc rád i ta „tuzemská“ – a klidně v běhu jediného dne. Je v nich totiž mnoho k objevení ze života mistra pěvce. Dnes chci ale vzpomenout na kontrolní odchyt na severu Maďarska, platící pro slavíka tmavého. I tento je totiž dechberoucí. Písmenka a číslice cenná všechna, ale přeci jen určitá cennější druhých. Třeba vzdálenost v kilometrech je tady ale informací skoro bez hmotnosti. 324 kilometrů od místa kroužkování. To už je důležitější směrový úhel, který slavíka kreslí v jihovýchodní cestě, jak má být, jak známe. On se z ní prvního máje vracel a v jedenáct hodin kolega retrap zpracoval. Dám sem souřadnice – přesnost místa do sta metrů, můžete se podívat sami (47°41´33N; 16°37´17E). Slavík podle mne mířil do německé části hnízdišť, nebo do Dánska.

Je skvělé, že z toho mám scénář pro dálkové pohledy za tímto borcem. Pustil jsem jej z ruky u nás v parku po nočním lákání „hraním“. On s kroužkem slétl do Afriky, vybral první finální zimoviště a otočil poté k domovu. Na jižním pobřeží ohromného jezera se nechal přečíst a pak už – zatím nevíme. Třeba vyhnízdil, třeba odletěl podobnou trasou co prve, třeba mu končí pomalu přezimování a on vyputuje podruhé nazpátek. Řekněte, není to ohromující?

Včera jsem si hlášení vyložil, protože jsem chtěl. Je to jen papír s obsahem – je to vůbec tak?! Ne, píšu pitomosti. Vždyť je to kus života tajemného ptačího druhu! Připojení chvil mých, kus času člověka jižněji působícího podobně, je v tom pozvánka k návratům do zmíněných časů i dalšímu zájmu o událost.

Buďte zdrávi též o sobotě, která pošilhává zvolna po dveřích.

V pořadí III. díl přinese jarní Kroužkovatel.

Nemohu jinak, to téma je jak živá voda. Kdykoli vzpomenu, letí nálada výš. Šťastná chvíle tenkrát na Žehuni! Jasně, bylo by pro mnohé lepší, kdybych vše objevil u nás v parku, ale ne. Tam se to předtím moc nepovedlo. Pravěk opravdový. Na dost dlouho jsem se nechal odradit.

Vidím to pořád, tam, mezi rybníkem a vyvýšeným náspem rychlíkové trati. Ještě dvacet minut před rozedněním jsem netušil, co se na mne řítí. Neznámé. Šel jsem alejí na třetí kontrolu od půlnoci, sítě na tyčích držela beznaděj. Plán byl, jak se rozední, všechno zabalit a na druhý večer už ani nečekat. Padat domů. Dodnes nevím proč, šel jsem kontrolou malý moment před rozedněním. Jako obvykle nahlédnout do okraje louky průjezdem v pásu křovin, kde byly sítě – že počkám chviličku a začnu stahovat. Nešlo ale uvěřit očím! Okoukané obrazy bídy někdo spravedlivý přeinstaloval. Situace jiná předchozích, šokující. Ač jsem se dopustil chyb při vybírání, stálo to za to. Určitě jsem třeba měl netopýrem rezavým začít a ne ho nechat, až přijde řada. Síť ve svém sektoru poničil.

Pak už jsem se s pokusem nedočkavě vrátil do parku na „opravu“ v novém pojetí. Na výsledek se už dalo koukat, metoda začala růst.

Od napsání II. dílu uběhlo pěkných pár let, třeba předložit III. Bude závěrečná, jiného se už vymyslet nedá.

Za ten čas dostaly značky stovky slavíků a nebýt možnosti přehrávání zpěvu, chodili bychom zpod větví paběrkem. A tak mi přijde líto starých chytačů, které jsem je znal. Zasloužili by si jízdu vyzkoušet. Kdo věří v další životy – třeba už metodu dávno používají. Třeba.

Končící zima tentokrát sice sníh ukázala – a dokonce opakovaně, ale mírná je stejně, jako ty předchozí. V Slavičím háji už některé pupeny keřů jsou před otevřením, poupata ukazují sněženky, chystají se v trávě prvosenky. Začíná mne tížit obava, zda jaro nebude tragické jako předchozí.

Je večer… Čekám u louky na sovy, abych si užil nevšedních momentů. Jedná se o kalouse ušaté. Sobotecký Humprecht je nasvícen, obzor s ním vypadá moc pěkně. I město vedle po pravé straně se leskne, není to odsud daleko. Teplo vypadá jinak, ale zima není. Za náměstím přes park ve směru západním tmavne vlnovka Chloumeckého hřbetu. – A sovy už přilétají. Kolébají se trávami, pak prohledávají sady. Jsou hladové. Šlo by je asi chytat a kroužkovat, mám to zažité, ale poslední roky už mimo zelenou část roku nelíčím. Pak výhradně na pěvce. Ten svět mi je nejblíž, a slavíci v něm trumfem.

Prořezával jsem stromy a nacházel hnízda. Hlavně ta, krytá dřív vysokou trávou. Takové keříky nechávám od zdola větvit, dobře vím, že to ptáci na jaře ocení. Chovám se v parku už tak, jako by mi opeřenci koukali přes rameno. Soužití je to moc fajn. Raduji se z každého hnízda ťuhýků, míváme po šípcích tři až čtyři páry v celém území. Je to tím, že louky produkují velký hmyz, což ťuhýci musí. Člověk se během ptačího roku hodně naučí, a to jsem si myslíval, kolik všeho už znám. Kdepak, příroda je nadrozměrná.

Když slunce teprve zapadalo, prošel jsem prostředí zeširoka. A uvědomil si, kolik tváří park dnes už nabízí. Včetně parádních mokřin. I rákosiny posilují, což vítám. Z pod oblohy totiž pak všechno vypadá magneticky a z ptáků pro zastavení či pobyt vybere si každý. Když jsem zmínil rákosí, i teď jsou v něm křídla. Jde o modřinky, což je pro ně typické. Je to taková záložní spižírna, ze stvolů dobývají larvy.

V mládí jsem vlastnil knížku Kapitoly z přírody. Byla mnou ohmataná, špinavá mezi listy, jak jsem v ní pod zátěží lisoval kytky do herbáře. Dnes ovšem vím, že všechna ta provinění vkládala krůčky pro stoupavou cestu za poznáním. A k vrcholu už zdálky vidím. Pro sestup musí zbýt síly – přesně, jak říkají horolezci: „Cíl je až dole!“. Dávno jsem odešel z posledního výškového tábora, opatrně stoupám – a je to tak krásné. Plné překvapení. Na cestě jen sám se sebou, soustředěný. Hned jak se o neděli rozední, vyjděte někam pod kopec a zkuste si to. Alespoň takhle v malém. Zastavujte se s myšlenkami, hlavně pod vrcholem. No, a pak opatrně dolů. Buďte jisti, zažijete.

Koho z příchozích baví příroda, koho baví opeřenci či koho baví alespoň jaro – už to začíná!

Včera bylo předposledního ledna, ale krom toho též slunečno. Alespoň v parku. To se to pracuje! A večer víte, že máte pozvání na městskou slávu, a že v podání Bousováků to bude zase moc milé.

Čas běží, když nekoukáte, kdy vám odtroubí fajront. Najednou vidím létat okolo maringotky motýla „kolibříka“. Dlouhozobku svízelovou, která asi prve zatáhla cestu k moři. Že bych ji vyplašil prací? Vypadala ovšem aktivně, jen pro sosák chyběly úkoly. Tak se alespoň v přestávkách hřála na plechové stěně. Foťák měl objektiv zaprášený, mobil z kapsy se lovit nechtělo – nemáme tady tak nic. Ani druhý objev jsem nezdokladoval, ale skřivany jistě zná každý. Ano, to si představte! Dívám se k obloze a oni letí. Poprvé pro mé oči v novém roce. Je jich šest a v mladém odpoledni na smůlu spěchají. Ani ten dalekohled jsem z auta nevylovil. Je to však nutné? Za takto silných chvil? Vždyť z té událostí cáká radost až ke Zvolínku! Už se to děje, máme vyhráno. Oni letí dál směr Humprecht, a ještě dál. K severu. Někde jsou doma a není to u nás. Tam na ně čekají. Až zlomí křídla k brázdám. Přežili středomořské lovecké nahánění a instinkt je vede hnízdit. Kolik síly ta chvilička má?! Ano. Už je potřeba pozorovat. Už je potřeba takové pilulky brát. Přitom se těším, až přiletí skřivani naši. Sem k nám, do parku. Vytáhnu starou dřevěnou židli, budu vypadat neprofesionálně, ale co na tom. Píchnu ji do louky mezi květiny a budu absolvovat.

O přestávce v bousovské radnici za večera vyprávím vzácným dámám, jež město ku slávě přivolalo, o našem území, kde sliby k přírodě přísně se plní (ptaly se na Slavičí háj). Mluvím o „dveřích“, které jsou trvale otevřeny, a kde za pobyt se platí () radostí. Ne, nechybí předložka „s“, neplatí se tak, jak známe z životů našich. Ten svět má docela jiný řád, nastavení. A končím k ženám pozvánkou k máji. Až slavíci budou za pultíky. Až vlahé stmívání přenastaví jim noty a přitvrdí v přednesu jaksepatří. Až vezmu si slovo a událost s obrovskou chutí doprovodím. Protože včera jsem viděl – co viděl, třeba se dost rychle připravovat…

Hezké dny, pokud to jen trochu bude možné.

Z titulku by se mohlo zdát, že jde o anketu v domě seniorů, my ale nabíráme téma slavičí, kdy oceňovat budeme přínos mladých ptáků pro agendu kroužkování. Přeskočíme tím čas slavičích návratů, námluv, lásky i hnízdění, posvítíme do zatím poměrně temného prostoru osamostatňování mláďat, konkrétně do časů potulky a odlétání.

Začalo léto a noci na krátkých přeletech přesouvají první slavičí křídla. Než se jimi naplní zcela během první etapy prázdnin. Ano, jde o pohyby bez zkušenosti. Krátké noci vydechují během dne vystupňovaný žár, ptačí zpěv stojí dávno minulostí, domovina mladým slavíkům připadá stále těsnější. Slavičí háj v tom čase nachystán překreslit masku hnízdiště na čihadlo. Druhový zpěv se v parku tedy udrží, jen bude umělý, výraznější. Směna o jednom člověku stane nevyspalá, ku konci prázdnin se čím dál víc ohlížející po kalendáři. Kdy zápisky dávno přetékají stránky a žok zkušeností bude cpán do auta.

…

Mladí ale teprve natahují přelety nad krajinou, paprskovitě se vrací, znovu oddalují, vybírají k zápisu významné prvky noční krajiny. V jednom místě té mapy je vynášen do výšky zpěv, který v podobném formátu dosud nezažili. A kolem dokola na míle slavičí ticho.

…

V pytlících samý mladý slavík, dospělců se v nich nedostává. Nebýt mladých, můžeme kroužky ze žluté bužírky ponechat v pavučinách. Ještě že slavičí mládí v tento čas máme! Jsou všude, i když spíš neviditelní. Inu, slavíci. Kde ovšem bezinčí zavání latami plodů, tam je přistihnout můžeme. Rozhalenky mají potřísněné, po ničem jiném nejdou. Čekají na stmívání, až neklid po těle nastoupá. Neví zatím kale, čím každý prochází, co bude následovat. Jenom se podřizují a nechají vést. A staří? Jakmile předmigrační výměna kabátu dojde alespoň na dohled finále, zvednou se a letí. Tukem na cestu vybaveni tak akorát – ne příliš, ne málo, míří do první zastávky. Nebývá nejblíž, zato však spolehlivá. Tam (většinou okolo moře) „dotankují“ jaksepatří, utratí týden či dva a pohnou se dál. Kroužkovatelé ptactva podél tras těchto bardů příliš nikde nelíčí, jejich (slavičí) pohyb je v místě nevelký, nenápadný, neočekávaný. Přičteme-li k tomu výrazně malé množství zastávek těchto adultů, máme odpověď na pobaveně vysokou návratnost při jarním průzkumu hnízdišť.

Jsme ovšem úvahou už zase docela jinde, psát o starých v zadání nebylo, pojďme umístit tečku.

Děkuji všem, kteří o volném čase přicházíte. Je vás akorát tak na opatrnou radost, víc dávno přežité blogování chtít ani nemůže.

No, a leden pomalu v háji..

Paměť stromů

Název, který je dávno proslavený, neumím nahradit výstižnějším, proto opisuji. Tvořím vlastní věci, nemám takové zápůjčky rád. Tady s tím ovšem sám nepohnu.

Do dubového kmene byly kdysi dávno zaraženy hřebíky, které nesly ostnatý drát zábrany. Z časů, kdy jsem byl mlád a mísy často procházel. Ostnák měl zamezit divokému skládkování. Smeťák se podobným místům říkalo. Vzpomínám, jak na cestou od lesa vždy vybral ráfek jízdního kola, lepší byl přední bez brzdící náboje, a kilometr k městu jej v běhu poháněl hůlkou.

Na lomu v dřevě je dobře vidět hřebíky, zarostlé v tkáni. Patrný je i účinek mízy, jak železo rozebírá, degraduje.

Proč mluvím o paměti stromů? Podle nasazeného pátrání s využitím nižší matematiky a sekery jsem spočítal letokruhy zhruba od třetiny délky „utopeného“ hřebíku směrem k okraji. Plus – mínus je jich mírně nad padesát, což se kryje se vzpomínkou na ostnatý drát.

Stromy jsou spolehlivými pamětníky časů a zdaleka ne pouze teď a tady zmíněného půlstoletí. Pamatují víc. Pro mne byl ale opravdu zvláštní pocit, když jsem na řezu „tinkturovitý“ signál objevil, doštípat se dřevem k dávno zmizelé hlavičce hranatého hřebíku a dotknout se jej prstem.

Byl jsem natolik soustředěný, že to snad i brnělo vzpomínkou na potichu zmizelý čas dílu mého života.