Hnízdit se bude u slavíků dřív. Vše se k pozorovateli mění pozvolna, leč hmatatelně.
Otázka příletů bude podobná. Nejde o první nedočkavce, jde o hlavní proud vracejících. Zhutňuje, přičemž výsledek navenek skrývá. Kdo má ovšem téma pod lupou, i u nenápadných slavíků by měl zpozornět. Nebudou od okolních pěvců tolik jiní. Pospíší s nimi, jenom opatrněji. Jaro je k tomu nabádá a v přírodě se výzvám naslouchá. K badateli, krom zaznamenávání procesu, to znamená kardinální otázku: „Zkusí někteří časní a úspěšní zahnízdit v podmínkách střední Evropy v sezóně opakovaně?“
Za všechno mohou současná jara. Slavíci přiletují do podmínek pro ně překvapujících, kdy prapředkové s ohledem na vývoj vegetace dávno fungovali. Ti časů současných se v té době teprve ubytovávají. Není to na škodu – ptám se důrazně za ně?! Když i potravní nabídka logicky svižný krok s podněty drží?
Je půlka finální dekády máje a po keřích slavičí noty slábnou. U těch, co ještě zpívají – poslouchat se to nedá. Výkon flákají, budou končit. Rok slavíka Česka se překlopí do fáze vyvádění. A pak už to pojede jak na poctivě namydlených schodech.
Ve vší té kráse narezlého ptačího divadla je fascinujícím prvkem nesmlouvavost času. Ten napsal pro sebe hlavní roli. Uvede, sehraje, neposečká. Zatleskej, a padej domů zas čekat!
Známé jsou též jako pozorovatelny, ovšem i tak v nich pobývající na cokoli číhá. Nejpodstatnějším stojí mít střechu nad hlavou.
V kolika podobných podstřeších jsem už pobýval! Na březích rybníků, v horách či Slavičím háji. Společného mají, že neviditelně sdružují otisky prošlých zážitků. Ať už dočkání či nedočkání. K některým se vylézá po žebříku, jiné mají futra při zemi, kdy pravé čihařské boudy bývaly pod terénem, aby se čekající před ptactvem jaksepatří skryl.
Mám rád vzpomínky na všechny právě proto, že všude se něco dělo. Některé byly dokonce elektrifikované, tyto skýtaly opravdový komfort i ubytovací kapacitu. Noc v podobných pak nabídla propady do spánku s nejkrásnější možnou kulisou. Třeba Řežabinec v krajině Jozefa Švejka a směrovým označníkem k Putimi u asfaltu nedaleko. Jiná při rybníku Bohdanečském, i útulná zázemí k chytání v horách. Kde křídla jsou nucena spěchat k přeletu. Taková místa snad byla nejkrásnější, a pokud se cokoli mohlo udát zcela kdekoli, v horách to bylo nejsilnější. Ku mne netradiční prostředí v možnosti dívat se zblízka a nikam nepospíchat.
Pobyt v přírodě je pro lidské nakládání s časem z nejkrásnějších. Přispívá fakt, že do toho prostoru stále tak nějak patříme. (Naštěstí) docela jsme ještě neodešli.
Nechtěl bych tady kroužkovací vědu nadměrně poetizovat, ale nechat vše jen jako „výsledek kroužkování“ je málo. Navíc na blog chodí i lidé, kteří kleště na zavírání kroužků do ruky neberou, a přesto přistupují. Hlavně k těm tedy říkám, že dokud blog povedu, zůstane při starém. Pak tedy přistupte blíž k dnešnímu výsledku, pořízenému, než začalo pršet.
Nacházíme se na opačné straně kotliny, (od bydliště) za Klenicí. Míjíme hřbitov městyse a v konci nově upravené cesty je závora, aby se nejezdilo dál. Z regionu polovičkou rodu pocházíme, a jako bych slyšel dál hlas vymlácené kovadliny dolní kovárny na Lhotkách. Zvláštní kraj, za první vrásou Polabí.
Slavík v místě je, a jak jsem myslel, že vše bude ve chvilce – nikoli. Stará linie pod jabloní v houští zarostla a třeba ji pročistit. Původně jsem líčil podél cesty, síť tam je ale pro legraci po celý pobyt. Nastupuje volba záložní. A mám je oba! Co nepřekvapí, oba v hliníku. Pak už jen lovím v kartotéce a zjišťuji, že jsou zas spolu. Pojďme to na jejich účet rozdiskutovat…
Ona bude mít roků dost a kroužek dostala předloni. On bude mít roků podobně a kroužek dostal loni. Hnízdí, hned vám ukážu kde..
Pak se před koncem léta každý vypraví k jihu, nevědí o sobě nic – a pak se tady zas sejdou. To jsou světy, které nám unikají, nic o nich nevíme. Ale, ony se dějí! Existují. Teď jsem to tady dokázal. Mohl bych vše už střihnout a jenom napovědět: věnujte tomu chviličku. Ještě však mírně přidám.
Kolik za ty kopce a hromady dnů potkali oba nebezpečí. Kolik nelehkých stavů museli ustát na cestách. Kolik energie každého stálo vrátit se nazpět. A uvidět známé stavení stát. Toť ústřední nevšednost mojí specializace. Nejsilnější důvod, proč nepřejít k cílení na druh jiný. Přivykl jsem slavičí fascinaci a doklady sháním jak karbaník potřebný list.
Kdybych byl tehdy zůstal při udicích, možná bych právě rozpaloval omastek a chystal talíře. Nikdy bych ale neprožil urputnost ptačího navracení, scházelo by mi žasnout.
Jdu prostředím, které znám od posledně. Jdu za slavíkem tmavým, který podle správce území v místě stále je. Pták ovšem splňuje všechny mé představy o pobytech tohoto druhu při zabrzděném průtahu republikou. Reakce nulová úplně na všechno včetně sklopek.
Pro druh naprosto předpisový luh zeleného příšeří, vrbin – v pohledu pro výmladky neprostupných, vysychající bahna po jarním promokvání. Místo není úplně malé a závěr návštěvy proběhne na dvě „tiché“ sítě protilehle okrajových lemů.
Mělo pršet hodinu, nestalo se. V luhu málem jak ve skleníku. Duch místa mlčí, slyšel jsem ho jen chvilku posledně a z nahrávky od kolegy. Repertoár není čistý, ale v Česku nic neobvyklého. Jde o mladé slavíky, kteří nedotáhli rodišť a mnoho se zatím nenaučili.
Zadní síť drží pár nazelenalých rákosníků. Myslím tedy, že půjde o pár, náměry ale nepomáhají. Na foukání po břiše je u nich také brzy. A nebo se vyháněli dva samečkové a všechno je jinak. Přidám otazník.
Čas proletěl kolem zdejší dráhy, moc už nezbývá. Budu muset padat. První síť chytá pěvušku modrou. Ano, to je bydlení přesně pro ni. A zadní síť nakonec? Situaci báječně pod spodní linkou na přední tyči řeší! S klikou, vymyšleno ovšem oproti minule skoro mistrovsky.
Slavík tmavý v II. kalendářním roce života, s hmotností úctyhodnou (ono to je i vidět).
Pak teprve otvírám zprávu v telefonu a je třeba poděkovat: Díky Vám, Vojto! Není to poprvé, a znovu vyšlo. Jako tenkrát. Fotky jsou pro Vás, pošlu originály, abyste s nimi mohl naložit dle uvážení. Za informace, vedoucí k dopadení.
Vždycky mne to zajímalo. A přestože v tématu spoustu let hledám, zdaleka jsem fenomén neovládl.
Jarní návraty pěvců běží i v tomto čase, stále přesuny fungují. Dvacátý květen neznamená na migračních drahách pěvců klid, ještě vše nepřelétlo. Změnit se stav může i na slavičí lokalitě, i když asi vzácně. Zato takový rákosník velký, to byl v síti zážitek. Nejsme jeho hnízdištěm, prostředím určitě cestoval. Nejspíš půjde o samici – kam letí s tím stupněm tučnosti, nikdo neví.
Nevidíme ani do jiných druhů, co se na lokalitách děje. Až když má takovou člověk spíš jako vlastní zahrádku a pod dohledem, zažije víc. Potřeboval jsem pověsit síť, abych okroužkoval přibyvšího rákosníka zpěvného a nedávno usazený pár rákosníka obecného. To se povedlo, ale přichytil se další modrák – kolikátý už? A dokonce samička s hnízdní nažinou. Byla ke kroužkování.
Říkal jsem si včera, že jich ve slati poskakuje nějak hodně a překvapení je na světě. Musel by na místě člověk sedět po celý den v skrytu, pak by měl přehled, ovšem za dva, tři dny by musel znovu. Pro přehled aktuální. Z toho vyplývá ku mne dlouhý bič ve smyslu, že návštěvy slavičích plácků pro schytávání dospělých jsou hrubě nedostatečné. Co se po nich děje během hnízdění, nepozná se. Pokud si ovšem začnu takto podobně rozviklávat letitý sběr zkušeností, mohu v sedmdesáti začít specializaci jinak. Je pravda, že letos jsem dal rezavé slavíky v parku pod drobnohled a dějí se docela věci. I kolem párů, které vedou zaběhlý manželský vztah.
Když potom z podobných nálad vystřízlivím, jsem rád, že vedu bádání, jak vedu. Chyb mnoho nebude, výsledky ověřuji, spíš pár věcí očím uteče. V tom tuším neúplnost, a to je případ i dnešního modráčka, loni někde narozeného.
Co já vím, může to být pouhé populační zhoupnutí, ale obraz je pravý.
Sleduji letos velmi pečlivě prázdná místa po slavících a pozdní dosídlení se nekonají. Nejspíš prostě nemá kdo přiletět.
Stojím v místě, vábničku využívám do poslední varianty, jež jsem kdysi objevil pro monitoring slavičího pelichání, a ani tak se nic potřebného neděje. Pták v místě není. Zato, když zprůchodňuji terén naučných stezek, párů bramborníčka černohlavého potkávám k potěše. A stačí jim opravdu nevelký příkop, zarostlá svodnice a už tam bydlí. Dokonce jsem v konci prořídlé cesty s ojediněle vloženými přestárlými jabloněmi objevil navrátivšího se strnada lučního. Jak dlouho jsem jeho let z místa na místo neviděl!
Dělat z mých soukromých postřehů šablonu pro celou republiku by bylo špatně, ale uvidíme. Mám právo to napsat, protože kol Klenice není druhého s takovým přehledem o druhové rozmanitosti. Chodím místy půlku století.
Co se mohlo přesně slavíkům stát, nevím. Aby se mi bílé místo v bádání vykompenzovalo, bylo zařízeno, že pochopím najednou slavičí otazník jiný. Ten, který mne zaměstnával spoustu let a nešel vyřešit. Týká se letních odchytů a současně neúspěšných pokusů jarních. Protože poznatek byl posledním kamínkem do mozaiky problematiky opravdu široké, rozsvítilo se vše podobně, jako když „Tranďák“ v pojetí Zdeňka Svěráka ukázal synovi rozsvěcující se večerní město. Prostě to přede mnou najednou „jelo“. Od té chvíle jsem moc rád, problém mě namáhal roky. V podstatě od doby, kdy jsem s odchyty tohoto typu začal. Zčerstva po první sezóně. Takové to ptaní: „Co s tím se vším udělat, když věci – zdá se – fungují?“. Uteklo hodně roků. Bylo potřeba jezdit do hor a přemýšlet pod světlem i tam. Kolik těch kopců bylo! Poslední Jeseníky. Dnes už odjíždět nemusím, téma dokážu dočíst doma.
Byly roky, kdy populace slavíků oslabily. Vždy ale byl zřejmý důvod, stojící před tím. Loni se nezdálo, že by se pro podobné tvořilo klima.
Neumím se vyhnout básnickým obratům, protože krajina si to zaslouží. A podletí je časem vlnících se trav. Ano, už začíná. Včera jsem viděl. A první třešně, takové ty planější, už červenají v parku u cesty. A už jsem viděl – skupinka špačků dotčený sektor upřednostňuje.
Slavíci přes den zazpívají, ale jde spíše o výkřiky. Kde zůstal čas májových veršů?! Touhy, procítěnost i energie? Bude se makat a dřít! Hnízda pousazovaná při zemi promění vajíčka v sílící mládí.
Modráčci shání potravu podle kanálu, jsou to stejní slavíci jako ti od cesty. Chování kamenně příznačné, vidět skoro nejsou, hlasu též neuslyšet. Jak hnízdí, je ticho. Kdo chtěl park užít v koncertech, užil. S tím je pro letošek konec. Vše nesmlouvavě přísné jako příroda sama. Jediné zákony, kterým lze věřit, které poslední z poslušných neobejde. Dědí se ten vztah z generace na generaci, každý hlavu skloní.
Rozkvetl, zatím opatrně, ledenec přímořský. Těsně nad zemí, ale už svítí. Ten vydrží dlouho. Na podzim jsem mu plochu pro jistotu ručně pokosil a seč poodklidil. Pak jsem se přemístil k širým loukám eráru na okolí a dalekohled držel v úrovni květů milionů pryskyřníků. To byl pohled kol vrcholu hranice neskutečnosti, když jejich leskem mával severák. Ano, vítr se stočil a pak už držel nový směr. A ještě přitvrdil.
První vyžnutí mladých brk rákosu z prostoru potoka/kanálu mám za sebou. Bahenní soli se zažraly do rukou, že dlaně vypadají, jak kdybych dorazil z šachty, kde netekla voda. Za rukavice bych se v kontaktu s kobercem ovšem styděl. Já se naší krajiny potřebuji dotýkat. Možná to je všechno pitomost, ale já při tom cítím nejvyšší hladinu sounáležitosti. Stejně tak chodím okolo stromů. Někdy i se slovy, což dnes už tolik nevadí, protože s mobilem kol parku po cestě diskutuje nejeden.
V prostředí je též přítomna vrba křehká a chvíle s poryvy větru každé z nich nakládají. I když ne všechny jsou naše vlastnictví na rozložené ploše, uklízím větve všech. V jedné hnízdí nejspíše prvně špačci. Nebývali tu, kvartýr připravil strakapoud. I ten je ale zatím u nás dost vzácný, snad jeden pár. Těch obyčejných (dendrocopos major). Přiletěl luňák a znovu vyvolal obdiv. Dravec je to nádherný nejen pro vykrojený ocas.
Stav na pomezí jara a léta srší energií. Kdo v načasování stihnout své má, ten k práci se hrne. Tak snad abych taky šel..
Před létem přijde vhod kroužkovatelům doplněk k nočnímu chytání. Myslím, že téma vyčerpává. Podzimní Kroužkovatel nosí výsledky ptačího hliníku, jarní přináší návody a jiné informace. K chytání slavíků pro kroužkování zatím netřeba více přidávat, napsané by mělo dovést lidi až k cílové pásce. Více se uplatní tam, kde obecní slavíci hnízdí, využít se dá po republice ale všude.
Protože člověk za roky nachytá křídel všemožných, má možnost porovnávat. Slavík je v ruce něco výjimečného, znají to i tací, co líčí po rákosinách a zaberou kapsami okraj křovisek. Slavík je mírně dlouhonohý, dlouhoocasý, větších očí, hedvábně matný – to v létě. Zjara je peří v probleskujícím žíhání, které hřbet i břicho prosvěcuje. O těchto poznatcích se nemluví, nejsou pojmenovány. Slavík není obyčejný pták. V mých začátcích bylo divem, v jak pěkném stavu přilétá z Afriky při jednom jediném pelichání. O tom se psalo, to se vědělo. A skutečně platí. Protože se ovšem zázraky nedějí ani tady, pak to jde s kabátem poměrně rychle, zejména u ptáků prvně oblečených.
Chytání v létě by mělo, krom trakaře jiných informací, poskytnout vhled do úspěšnosti hnízdění chvíli předtím. Jak moc se populace rozčetnily. Neznamená to ovšem, že, je-li mladých jedinců dostatek, je zvítězeno. Klasickou ukázkou je rok letošní. Kam se poztráceli všichni kdysi kropenatí?! Toť ona díra v současném osídlení míst. Kolegové v Anglii už dříve upozorňovali na potřebnou ochranu migračních zastávek. Zimoviště nevyjímaje. Tam se dílo ponejspíš někde bortí. A věci na škodu, slavík není bílý čáp! Uhyne-li, sotva kdo při tom bude s zápisníkem. To k nám křičí i výsledky kroužkování. Z cest a přezimování spíš nejsou. Stále na hnízdištích tahám za kratší konec a za roh nevidět. Ono ale může být varovně i mnohde jinde, pěvci začínají chybět! V mnou sledované krajině už nenajdu budníčka většího, téměř nevím jak vypadá. Opět druh s výrazným cestovní nasazením – co říkám? S jedním z nejdelších! Migrační oblouk je vskutku úctyhodný. Chybí jen tady okolo Klenice a střední Jizery? Pochybuji. Chytří varují nad motýly. Moc vážně je nikdo nebere. Jiní bádají kytky polní krajiny a v hrůze stojí též. Další řeší přeplastovanost a společnost signály nezajímají. Podívejte jen, kam se řítí české zákony na ochranu přírody!
Letošní úkoly jsem sobě nastavil o trochu jiné, maximální pozornost věnuji okolí Slavičího háje, tedy Dolnobousovsku. Časy, kdy kolem zpívali tři – čtyři mistři, polknulo staré století, pak se začala psát docela jiná epocha. Dnes jich po oblasti bude čtyřicet párů a já cílím znát původ letních kroužkovanců z „hájových“ nocí. Až těžký úkol dokončím, mohu teprve mezikruží rozšiřovat hloub k Jizeře.
U nádraží českých drah jsem chytal přelom měsíců a chytil jen ptáka, zřejmě samici. Zpěváka ne. Dal jsem mu pauzu a dnes tam odpolednem v povětří mířím. Na síť to nebude, stejně k ní nešel. Budu sklopkařit a nepospíchat. Tyhle typy chytání mne baví, kde se odvíjí v ústraní paralelní děj. Tady prostě za houštím brzdí vlaky do stanice, lidé kmitají po perónu, telefonují s někým, mě nevidí. Je za kolejemi staré úložiště, ruderál. Samá štětka. Před dvěma lety jsem říkal – pěkný biotop, jeden druh bych tu viděl, jak z Obhlídalovy příručky na titulu.
Sedím v autě a než začnu, přednost dostává přeháňka. Je to dnes oblohou od samého rána velmi svižné a stejně i tato. Je vyjasňováno za oknem a nemohu uvěřit očím. On i ona na loňské metlici štětky, té asi nejvyšší. Tak přeci jsou tady! To já se na ně vrátím. Nádherně drobní bramborníčci černohlaví.
Sklopek jsem roznosil skoro deset, furt bylo kam pokládat. Motyčka trpí ve starém štěrku náspu, slavík se vedle rozezpíval. Líčím mu tedy pod nohy a sázím na zkušenost. Moji. Tato lokalita je zvláštní tím, že slavík zpívává hlavně z borovic, což se moc nikde nevidí. A taky má celou noc rozsvíceno od převysokých lamp.
Vzadu je klid, pták mlčí, to „zní“ nadějně. Škvárovou cestou šlapu kontrolou. Poslední z pozic – a hotovo! Kroužek přítomen, ani bych si je letos po oblasti doma přibalovat nemusel. Ty nové. Tady jim člověk nahlíží do života, alespoň trochu. Víc z nich nedostanu, když se to nestalo za čtyři desítky let. Kecám – pěkně to ve mně kyne. Bohatnu právě podobnou dřinou. Až kroužek přiřadím, bude se porovnávat. Přemýšlet, radovat, odvozovat. Tenhle slavík musí mít odjezdy z nádraží v hlavě i po Africe. Kolik jich v hlášeních absolvuje. Nádraží jsou na slavíky super, bývá tam husté okolí a nikdy nuda.
I z jeho peří lze vyčíst příběh, proběhlý na konci dubna
No ale – je hlouběji k večeru, třeba vypadnout pryč. Dalšího vezu do série. Retrap je specialisty výplata. Nadřel se na ni, zaslouží v plné míře (kus žvance do talíře). Rád se mimo čas sezónní potloukám mezi hlášeními. Každou chviličku. Vidí mi do nich akorát pověřovatel a ten na hledání prostoru nemá. Tady rostu. Tady koštuji poctivou vědeckou příchuť amatérského výzkumu.
U nás, v naší krajině SV Mladoboleslavska, možná můžeme vidět u slavíků pokaždé o něco dál. Jsme v rozhraní. Český ráj na dohled má sice víc §§ na ochranu přírody, nemá ale slavíky (převážně vzato). A území k horám navazující jakbysmet. My slavíky máme. Jsme výspa Polabí. Krajiny statečné, badatelsky přehlížené = nepoznané. Když už se najde hledající, bývá obvykle sám.
Letos přílety slavíků zakoply někde cestou. Jo, jo. Zatímco místy jsou, jinde chybí. A to fakt. Datum hrozivě vysoké, proletět k cílům vzdáleným měli slavíci tmaví, je téměř dosčítáno. Hnízdiště „Končiny“ má jeden pár z tradičních čtyř. Hnízdiště u obce Trní nemá ze dvou žádného zpěváka v místě. U splavu Červenského rybníka je ticho též. V lesíku za bývalou kačenárnou, na doslech, taky. Není doslýchat co. Může to být pocitem z nadbytku v letech prošlých, proč ne? Ale platí, že hraju mnohde zbytečně. A to se nerozepisuji o místech vyklučených. Tam ale na slzy není důvod, pták prostě skončí vedle. A často tak postižená místa za dva tři roky už zas mladistvou náruč rozpínají.
Podle Slavičího háje se stav soudit nedá. Máme čtyři, co bychom chtěli. K tomu dva modráčky, co přát si víc? Daně zaplaceny včas, může se zvířatům slibovat i plnit. Slavíci obecní ale obecně zavrávorali, to se nevidět nedá. Oproti tomu – potkávat se se starými patrioty, to je zlatem k nevyvážení. Jako včera. Samička sedí na pětikusové snůšce, on hlídá prostor. S kroužkem na noze. Ten hliník je temný, tenký, krásně čitelný, zkušený v cestování.
Sedl jsem si na svodidlo v ústraní, a když zazpíval po znovu dosednutí v křoví, nikam se mi z místa nechtělo. Z Řitonického potoku nutrie udělala plavební kanál, takže i za sucha lze potravy slavičí objevit dost. Mohutné topoly z dávných rychlovýsadeb drží těla v chladivém povětří. A srdci listů mávají k zemi, jako že – Pavle, zatím dobrý..
Naučnou stezkou jsem pak odjel nad Skyšice k lavičce, pro níž jsem kdysi místo vybral dokonale. Kraji, podobnému misce, vévodí. A já odtud, kde ve větvi jabloně krmí své mladé modřinky, hned za zády, vidím ty slavičí plácky, rukou Štědrého rozhozené. Penál a potřeby mám po zasednutí v tašce, za chvíli zvoní. Dneska bych chtěl se opravdu hlásit, ať nezakládám na problémy.
