Autor: Pavel Kverek

Tak jsem tam pod hvězdy ještě nakonec vlezl. Pořád mne to popichovalo a je jasné, že lepší noci už nebudou. Doznívá mi v hlavě tahový neklid. Ne, že bych odtáhl, ale představy – kolik toho tam po ránu může ještě poletovat. Už to vím, a definitivně: Nic!

Zkoušel jsem tmavého slavíka a hlavně modráčky. Kdyby přeci něco. Nikdy jsem takhle nelíčil, chtěl jsem to zažít. Potřebuju znát pro výzkum i podobnou bídu. Dobře se podobné nevstřebává, stojí to čas a úsilí – ale jak říkám..

Natáhl jsem do hvězdice a strašně si věřil při starých sítích, co mám rád pro ohromnou kvalitu a neviditelnost. Nespal na základně ani chvíli, protože to nešlo. Napětím. To se mi nestává ani v pravé sezóně. Nakonec jsem okroužkoval jednoho úpolníka, abych vůbec ten výjezd zapsal. Ne, že by v noci nebylo nádherně, počítal jsem průjezdy vlaků, rachot ze silnice aut, co vyjela vstříc pondělí. Ptáci po parku prostě moc nejsou. To je celé, a v rákosinách tohoto typu už vůbec. To bych snad už i věděl, ale věřil jsem přehrávkám. Severozápadem protáhla pořádná bouřka, ale té vinu nedávám. Alespoň jsem konečně mohl zapsat pro letošek rosničku podle hlasu, asi bouřku cítila. V parku by měly být od samého začátku existence.

A na poli byl konečně dětmi nalezen první pazourkový úštěp. To to trvalo! Tak si ho odvezly s sebou z pobytu u nás. Pořád jsme registrovali jenom broušený kámen, štípaného nic. Už to neplatí.

Napadá mne, že tohle dovede snad jenom ornitologie. Dobře, pro akurátní z čtenářů dohlédnu snad ještě situaci na nějakém hodně nespolehlivém letišti. Pak ale opravdu už jdeme k ornitologii – a pojďme k nám na zahradu ke kovárně. Další odchytové místo pro kroužkování, které mám předvoleno na seznamu frekventovaných lokalit.

Jednou přiletí…

Na mysli mám po létě lesní společenstva malých pěvců – králíčky a tak… Zatím nejsou. Zkouším to už několik dní. Září je tedy časné, ještě se z lesů nevypravili. Alespoň dokroužkuji sérii slavičích značek na brhlíky. Ti jsou, ty lákají lískové ořechy.

……………………

Na nábřeží Bečvy našli lidé umáchaného modráčka a zajistili mu pomoc. Nohu měl omotanou pevnou nasáklou pavučinou, která mu nejspíš nedovolovala péči o peří v zarosené trávě. Z fotografií si myslím, že se jedná o migrující samičku nižšího ročníku narození. I datum by odhad podporovalo. Zbytek příběhu, či podobu jinou za poměrně stabilního počasí v noci, můžeme též pouze domýšlet.

…………………….

Teď bude sice zemí pár týdnů cloumat politika, ale nezapomínejme ani na přírodu. Na internetu visí záznam z natáčení v KRNAPu, kdy hostem z významné pozice je nadaný pokračovatel Jirky Flouska. Pokračovatelka. Toť dobrá zpráva závěrem.

Africký vzduch, ten máme za to, že jsme tam poslali k pobytu ptáky a nechali je doma rozmnožit. Tak si to užijme.

Slavík tmavý, okroužkovaný na severu a chycený tady u nás v létě byl na stanici jeden z dvaadvaceti. Nevím, jestli už to neříkám podruhé, ale je to náramné. Jaká náhoda!

Vody v parku máme za těch pár dnů v potocích, že bychom ji mohli prodávat. Nebo rozdávat? Když to člověk pozoruje, je to zajímavé. Jak se prostředí chová pod lupou. Stehlíků je už jen pětadvacet, ale divadlo od nich je stejné, jako by fungoval celý ten jejich nedávný mrak. Zbylí už odkočovali.

Prý z blogu rozsévám dobrou náladu -tak to je milé.

Prošel jsem naše i sousední podmítnutá pole po opršení. Naše kvůli „historii“, zbylá kvůli barevným kamínkům. „S příběhem“ jsou všechny, to je jasné. Dojdu dolů dva vyfotit.

Křišťál a zkamenělé dřevo – kus kmene.

Švestky v sobě pod slupkou zadržují léto. Nebo alespoň já to tak nahlížím. Zesládly a voní. Hosté průhledných křídel popíjejí z nakousaných pohárů, opájeni a vzteklí, když chce člověk padavku hodit stranou.

Motýlí louka kvete v podzimním tónu, hezká i tak. Dobírá barev, už bude hůř. Je síla, co bažantů a zajíců kolem je sestěhovaných. Ukazuje se jasně, že stačí připravit prostředí a úbytky nejsou pravda. Až to je se zajíci potíž, ale vydržíme. Zase – pozorovat je, to stojí za chvíli podržet dalekohled u očí. Jak s nabídkou chutě nakládají. A podzim je tlačí do nadváhy. Objevují se skupiny špačků, které ještě neodletěly a na Zvolínku nocují. Pak se stavují u nás v korunách. Kdyby to na někoho z vás působilo pohádkově, úplně to tak rovněž není. Ale člověk – pozorovatel by měl v torničce nosit i štamprli tolerance. Jinak si vycházky za poznáním, a taky poučením, bude průběžně kalit.

V podzimu loukami chodím pomalu. Abych uviděl i to drobné. Kvetou nějaké svízele v motýlí louce, s drobnými kvítky, ale lákají modrásky – a to poctivě. Jen jde o modrásky z obyčejnějších druhů. Ne ty velevzácné, na ty už odešel čas. Ale, kdo je vzácný – a kdo míň? Letos, za rok, za sedm? Víte jak to tady na planetě vedeme…

Kroužek bousovských mladých ochránců přírody slavil desítku let. Naše děti tam byly všechny se podívat. Všech pět. A pak přešly k ohništi v Slavičím háji na pár kapek omastku. Hvězdy vyšly do poslední, noc jak ve Středomoří, jenom ti slavíci, ti už tu nejsou. Čekat je nám třeba. A taky věřit. – A nejen to! Chystat jim znovu a ještě lépe. Košatěji, promyšleněji. Však máme výhled, ale o tom fakt raději ještě pomlčím. Tak už jsem zticha a jdu vyfotit tu kamennou krásu, abyste při sobotě mohli užasnout.

Natáhl jsem tedy v rákosí, abych viděl aktuální obraz ptactva v něm. Chytilo se množství vrabců polních, kteří přiletěli k vodnímu očku pít. A chytil se starý dobrý strnad obecný, který má kroužek už dávno. Toť vše.

Velké porosty rákosí na rybnících jsou jiná liga, tam ještě nějaký opozdilec jistě přebývá, v těchto pruzích je mrtvo. Nejspíš by prospěla noční přehrávka zpěvů, ale takový typ odchytu jsem neplánoval, ani nebudu.

Odlétli pochopi, zmizeli ťuhýci. Z parku se vytrácí druh za druhem, nízké slunce je vyzvalo k cestě. Však jsem koukal, že zapadá už úplně jinde kdesi za městem. Početnější jsou v keřích sýkory, ty zakočují a z většiny také odletí. Stehlíků už je rovněž jen pár, přestože chmýřivé kytky tu mají. Odlétli někam jižněji. Je to všechno nápadně vychládající, čemu se daří vydatně – přibývá vody a v obou potocích vesele proudí.

Mizí rychle i motýli, ale tam to je trošičku jinak. Někteří sice zaklopí křídla k přezimování, ale většinou si je odvede smrt. Popili, polétali, vykladli se – výměr je pryč a oni to ví. I jejich kytky mizí z obrazu, zůstávají už jen ocúny. A i ty se na skleněných stopkách dlouho neudrží. Zlomí je čas.

Rád chodím podzimem a ponurost otírám z míst. Kdo žije přírodou, nemá to jinak. A stane vše daleko tvrdší, až přijde mráz. Skáčeme z výjevu do výjevu, den ode dne navýšeného objemu smutku. A chudobu už jde ucítit. Bude i slétat po větvích. Spěchám pod lísku, je velkoplodá, naše – a frekventovaná! Obyvatelé parku si úrodu hlídají a dělit se jim přijde podivné. Co na tom, že stromy patří nám, bydlí tu oni. Pak vidět klíčící keře z oříšků všude kotlinou.

Ještě však prostor dostane babí léto, bude příjemné jako vždy. A kdo ví? V pravou chvíli na nejexponovanějším místě možná i zahřeje!

Nevím, jak vidět návštěvnost stránky, zda je víc lidí ornitologie neznalých či těch co jsou „v obraze“. Pro všechny tedy se může hodit výklad dvou letošních výsledků z aktuálně probíhajícího odlétání slavíka tmavého ze severu k Africe, s tím, že druhý výsledek si půjčím z Moravy.

Slavíci tmaví hnízdí od Norska po Rumunsko, ve střední a západní Evropě převážně ne. Jejich zimoviště se nacházejí v jihovýchodní Africe, často hodně na jihu. Cílů dosahují ku konci roku, protože nabírají zdržení v hlavních zastávkových místech po cestě. Čas potřebný k dosažení hlavního zimoviště je tedy součtem zastávek. Na jaře při tahu opačném ji situace mírně odlišná. Ptáci spěchají hnízdit.

Česko má polohu na kontinentu takovou, že cestující slavík tmavý území protíná spíše směrem k východu. Letí totiž převážně k Nilu a Velkou příkopovou propadlinou dál a dál. Proto jsem posledně psal, že třeba v Českých Budějovicích by byl s odchyty za letních nocí dost problém. I když samozřejmě mladí ptáci, co jsou prvně sami na cestě, mohou postupovat všelijak. To platí v přírodě vždy, takovéto výjimky. Úplně vždy. Proto se jeden ze slavíků objevil také v Anglii. A i teď je ode mne nesprávně formulováno – jistě tam nebyl jediný, jediného zjistili.

Mladoboleslavsko na cestě druhu ještě s odřenýma ušima leží, což je pro mne šťastné. Uvažovat lze zejména jedince z Dánska, z Německa z oblasti Hamburku. I ze Skandinávie, a protože se nejvíc kroužkují ve Švédsku, máme tuto zem zastoupenu v databázi už sympaticky. Ano, i zástih moravský z před nedávna je švédský. A pojďme k rozdílům v pohledech na věc.

Pták chycený u Dolního Bousova letěl poprvé a letěl z jihu Švédska. Ani to nemusí být přesné. Na jihu byl chycen a okroužkován – ví se, že mladí slavíci se před vodní překážkou dokáží nějaký čas kumulovat, mohl být tedy i přicestovalý. V druhém případě se jedná o zkušenějšího jedince a z jiného místa země, označeného mimo tahový čas. Tito ptáci letí daleko svižněji, dokáží si počkat na vskutku optimální chvíli, letí později (mění na cestu opeření). Rozdíl je tedy mezi výsledky v datu zástihu u nás. Ani tady ovšem nelze generalizovat, znám ze svých záznamů adulty časnějších dat, kteří nehnízdili a proces výměny začali dřív. Dobré je rovněž podotknout, že u staršího jedince víme s jistotou příslušnost, a kdybychom uznali mladému tu samou (což je velmi pravděpodobné), máme dva švédské s dvěma směry průtahu Českem. To vnímám jako naprosto skvělé: „Křivolaký“ postup nezkušeného prvocestovatele a proti stojící „přímý“ tah ptáka se zkušeností. V odletovém termínu vyšším (má čas, netratí hledáním, postupuje s méně zastávkami).

Slavík tmavý je u nás vzácným. Kroužkovatelé zejména západní části státu jej jako vzácnost vnímat opravdu musí. My v našem Polabí máme setkání svátkem, který ovšem za správného načasování pokusu o zápis úplně tolik nepřekvapí.

Co je radostné – slavíci se po českomoravskoslezských končinách začínají konečně víc chytat a výsledky mají do databáze centrály dveře otevřeny!

První vyjádření k zástihům zahraničních okroužkovanců je doma. Jde o toho slavíka tmavého ze severu. Bingsmarken je místem, odkud kroužek pochází. Dalo se to čekat a ve správném čase to musí na jihu poloostrova být síla.

Výsledek je provázen neshodou na určení věku slavíka, pro naši stanici platí verdikt ze Slavičího háje, na severu ať se polepší. Jedinec byl u nás identifikován jako tohoroční a je potřeba hned říct, že pro slavíky obecně je dovednost stanovení věku naprosto zásadní. U obou kategorií se totiž v mnoha ohledech dějí zcela odlišné věci.

Pojďme ale k výsledku přeci jen blíž, vždyť je vzácný.

Slavík byl ve Švédsku chycen devátého (srpna) v pět. V Dolním Bousově kontrolován sedmnáctého (srpna) pár minut po páté. Pět set šedesát kilometrů po přímce v rozpětí osmi dnů. Těšil jsem se, že „budeme kratší“, ale asi to mladí nedovedou. Podle švédských poznatků od přístrojů umí adulti od nich k moři za dva dny. Pro obecného slavíka platí podobné, mladí směřují pomalu a „široce“. Proto i daleko více riskují problém. Více oken, více volantů, více koček. Více hlášení? Uff, to se mi psát opravdu nechce. Krásnější jsou retrapy a měl jsem je do věty připsat.

Výsledek budeme dále protřepávat, dnes bych snad ještě dodal k těm, kteří mistry ptačí pěvce tak zblízka nesledují – směr na hlášeních (udávaný ve stupních) má v začátku stovkové řady pro slavíka tmavého u podzimních ptáků optimálně jedničku. Obecný mívá dvojku. Jeden letí k východu, druhý na západ. Mladoboleslavsko je na tom tak tak. Budete-li chytat kolem Plzně či Budějovic, slavíka tmavého nejspíš nad ránem neuhlídáte. Dlíte v ofsajdu.

Nová tvář u nás po lukách. Kvetou ocúny.

Hmyz má napilno, počítá s pauzou. To ptáci ne. Kdo potřebuje odletět, sleduje oblohu pro start. Kdo kočuje, šmejdí po nejlepší nabídce do žaludku. Kdo zůstává, nemusí šmejdit, protože to všechno dávno moc dobře ví. Bažantí rodina povyrostla, matka je ještě doprovází, celý den tráví na poli v plevelišti. Učí se hrabat pod sebe, s nikým se nepodělit.

A stehlíci pokračují v hostině. Mladí se učí usednout na bylinu pod vrcholem tak, aby ji zváhli k zemi, ale zase ne příliš rychle. Aby se udrželi a nemuseli přistávat znovu. A pak už to lítá…

V louce je nyní spousta lučních koníků a zbytek pobývajících ťuhýků padá do trávy skoro naslepo. Když už mine se cíl, tak pták poposkočí a oběť dosleduje pěšky. Jsou mladí a učí se podobně jako stehlíci. A zdokonalují se také úpolníci. Rozptýlené polozralé proso láká všechny na výlet z úkrytu v houští. Zatím jim taktika vychází, ale krahujec už kolem proletuje. Pak stačí aby jim zastoupil cestu od úkrytu a ve vzduchu je vítězem velice rychle. Do zimy hejnka prořídnou.

Dávno se z hladiny Zvolínku odrazily divoké husy k putování Evropou. Na hladině se drží jen pseudokachny, přepadající přítomné rybáře. My na kanále pořád hostíme chřástalí stopy. Zda je tu celá rodina, nebo jen jeden, to poznat nejde. Zmizeli dlasci a zdejší kvíčaly. Podzim k nám přivede jejich soukmenovce z krajů nad horami.

V dálce po poli chodí detektorář. Je zoráno a to je pro tuto početnou skupinu koníčkářů příležitost. Co chvíli přeruší mávání a shýbne se k zemi. Chodí pruh za pruhem, aby kousíček nevynechal. Zlaté prsteny se v polních dálavách objevují zavlečeny hnojem a orba je pozastrkovala níž. Ovšem zlato je zlato a leskne se ihned po vytažení. Navštěvuji jejich web – a, i když jich tam je pouze menší část registrovaných, ani tak o zlato nouze není. Pozoruhodné, že někteří chodí hledat v noci s čelovkou, tak až světlo v krajině zahlédnete, je to některý z nich.

Mizí z měst poslední jiřičky, září je jejich časem. Vrátí se znovu až zjara. Kdo jim smetákem shazoval hnízda, teď může pár neděl v poklidu spát. Měl by si ale takový pořádně zesílit rádio, opravdu ptactva ubývá! Za podzimu stavy hodnotit je ošidné, cestují přes nás populace z míst, kde ještě zahnízdit mohou bez problémů. Takové počítat nelze. Jak říkám – ubývá, tak pojďme pomáhat ještě o něco víc.

Nechci, aby působil slavičí blog příliš filozoficky, ale od poslední události v parku odvisí zas jeden pocit. Cesta bude! To už je jasné, to se nezmění. Ale pro mne to znamená změnu jako hrom. Zase kus území, kus hlíny – chcete-li, bude k využití jen nám. Není v tom sobectví, platíme daně řádně, jde o možnost kleknout si tam do trávy (nebo lehnout, cokoli) a cítit tu jistotu začínajícího vztahu. Pořádně poctivě přečíst, co fragment území potřebuje, co by tak pro něj bylo nejlepší. Zlatý kapitalismus! (se všemi /i/ nevýhodami). Podobně jsem klečel před lety v sektoru dvě – a nekecám, normálně jsem políbil tu zem. Ne jako někteří letiště, normálně lidsky, nefalšovaně. Měl jsem úplně stejný plán jako se ukazuje dnes o kousek dál.

„Nádherné“ kolíky s červenými konci na nově vytyčené staré cestě vrstevnicí jsou realitou. Měřič tam pár hodin asi před mým příjezdem plnil zadání obce. Strništěm jsem si prošel tu křivolakou cestu a bylo to fajn. Otočí-li se člověk k jihu, jde z toho svahu přehlédnout park. Teď v „předpodzimu“. Bratranec, kterému poslední díl patří, říkal o místě: „nejlepší pole“. A já jsem dnes znovu člověkem z místa se rozhlížejícím. Už ne s tak bolavými zády jak měli oni, ale pocit tyto drobnosti nereflektuje. Jde o jiné. Dáme další „přícestní“ linii keřů, moc bych chtěl bezy černé, a sázet a sázet.. Volnou ruku pro nakládání mám.

Udělám jednu věc, protože venku je krásně – odjedu si tam sednout mezi čerstvou geometrii. Kudy jezdily žebřiňáky dál a dál ke Zvolínku. Na reliéfu se tolik moc nezměnilo, sotva to někdo přeskupí, překope. Nedokázaly to ani Stalince, co dusaly tu zem v rudých myšlenkách. Kde horotvorné pohyby či „prabába“ Jizery nastavily kopec, tam pořád je! Jo, ještě potáhnou ptáci a motýli tím krajem. Jedu tam!

Dnes byla zaměřena obchvatná cesta ke Zvolínku nad vrškem Slavičího háje. Jezdívaly tudy vozy s loukoťovými koly, naložené travou i obilím. Ano, ta cesta je historická a nyní se vrací do svých hranic. A bude ji po naší straně lemovat stromořadí podle projektu. Park se výrazně osamostatní, severní sektor stane neprůchodným. A my budeme plánovat docela nanovo. I laguna bude.

Stoupá podzemní úroveň vody, jako za každým létem. Z ptáků jsou vidět ještě protahující ťuhýci. Ono, kdyby se hráblo do rákosí sítí, možná bychom se divili. A možná to i provedu kvůli opozdilcům. Podle průtahu v Jeseníkách by to mohlo být ještě zajímavé. A pak už jen roztáhnu síť v zahradě, poletí mrňaví ptáci lesů.

V místech, kde již řadu let funguje ptačí území založené jako první, jsem kdysi pokládal sklopku na slavíka tmavého. To ještě stará Metuje netušila, že vodu bude most vrátit do vyhynulých závlah pod Josefovem. Starý Ples se tam říkalo a mně to zůstalo v hlavě. Dokonce jsem se tam jednou i vrátil, zavzpomínat. Dnes parků přibývá a je to skvělé.

Sami řídíme směřování kousku krajiny směrem k volnosti, k pestré nabídce mikrobiotopů. A nestačíme žasnout, kde příroda bere sílu k občerstvení. Co všechno se dovede ze země vynořit, co připisujeme. Když dojde čas a bude se rodit nápad za nápadem, lidé budou krajině fragmentárně vracet vitalitu, můžeme mnohé ještě udržet v účasti. Vidíme to u nás se slavíky. A dávno, stejně jak po územích ČSO, už to není jen otázka ptactva. Divoká příroda čeká na šanci pro přežití. Tu sebemenší. Šel jsem včera loukou v parku a slunce mi nabízelo motýly. Je čas ohniváčků a žluťásků. Ti se vykládají po živných rostlinách. Přes ně letí k jihu dlouhozobky, můra gama, babočky. Do odkvetlých pcháčů třepetavě zapadají stehlíci. Celé rodiny si o tom řekly. A slunce svítí. Od kanclu se při zemi plíží odér slivovice, všechno jsme holt nesklidili, tak běží samovolný kvas. K radosti včel, vos a sršní. Takhle si zvířata představují podzim! Takový býval předávno tenkrát, kde byli básníci i mistři palet. Jaký jsem tušil ve starém slabikáři. Takový, jak vidno, ještě nezahynul.

Ať žijí nápady přírodě ku pomoci!