Autor: Pavel Kverek

Jinak to napsat nelze. Vysvětlím.

Abych odpověděl na dotaz, jak to je s tím mým psaním, budu muset nejedno vysvětlit. Psaní mohutné slavičí knihy se zastavilo chvíli po startu z důvodu neodbytných obav. U podobné literatury to hrozí úplně vždy, ale já bych nechtěl jít zcela podobně. Kniha se neobjeví, dokud některé otázky – “ležáky“ nebudou zodpovězeny. Já si ono dílo prostě zmrzačit nedovolím. Jediné, co mohu teď říct, těch listů bude svázaných sakramentsky dost. Potřebuji být zdráv, to je jediným inkoustem do pera. V kalamáři doufám, že je.

Začal jsem hned za výhybkou pracovat ale na díle jiném, kde ono nebezpečí „porodit mrtvé dítě“ tolik nehrozí. Spis má docela jinou povahu a tím i ruším prvotní nápad, že hlavní dílo by bylo hybridem. K odborníkům, i veřejnosti. Veřejnost odděluji a píši pro ni přesně, co jí sedne. A abych nebyl lakomý, tady je název: „Jak jsem poznával slavíky“. Strašně dlouho jsem hledal něco originálního a přitom přilnavého – teď už to mám. A když se tu po ránu zpovídám, k dětem svůj nápad držím též (o tom už jsem ale někdy mluvil). Tam je potřeba počkat (alespoň já to tak mám), až se přižene ten správný vítr. Vím, že se někde za Bousovem už pomalu zvedá. Ano, plachty mám po ruce od tenkrát, dobře o nich vím. Vždyť jsem je ani nesvazoval. Knížka byla brzy pryč i se svým nákladem, a to je pro autora zrcadlo, které by nevyměnil.

Tak, tady jsem odpověděl, vážení. Takhle to je – a kdo mne zná, ví, že se snažím slíbené ctít.

::: Končí měsíc pomalu a budou se ve vzduchu dít veliké věci. Bude to lítat.

Mne čeká prvního března, promluvit na výstavě v plechovém městě člověku, který, když jsem potřeboval dceři ke studiím malířskou praxi poté, co první kecal (to tak v životě bývá), druhý neuvěřitelně na poslední chvíli pomohl. Ano, byl to on – mistr Zdeněk Gola. Bude to podruhé, co budu splácet stejným způsobem a udělám to ohromně rád.

Zima bude končit a ještě jsem ani na chvilku nepoležel v slavičím archivu. Tak jsem šel zalehnout. Procházím paklík hlášení, vybírám vztažené k nočnímu chytání a pak mne napadne vyházet meziroční. Nechal jsem v ruce jen taková, která se vtahují k létu, po konec roku. A čekal tam na mne objev. Nádherný.

Člověk by řekl, že stačí arch přečíst jednou, nejvýš dvakrát hned jak přijde, a je po slávě. To by ovšem z badatelství byl jen slabý odvar, tam nerozpoznáte nic. A taky jich musíte mít pořádný vějíř, aby bylo co k čemu přiřazovat. Ach, to je zábava snů!

Na rovinu tady teď říkám, že jasné nad slunce, kolik jsem toho doposud neobjevil z těch linek údajů. Musí být vždy jen ta nejlepší konstelace. A veze to prémii. Tu vždy. Jako v nejkvalitnějších parfémech vydechují z karet vzpomínky. Tady už věda dostává výrazně na zadek, ale já si podobné dovolit mohu. A to je teprve zábava! Místo kroužkování – Stará řeka! Jak tam voněla voda za prudkým sešupem! Ale já její vůni znám odedávna, když jsem s dvěma „bambusáky“ a Stabily 341, silonem z Plané nad Lužnicí – pětatřicítkou, barvy modré, sedal na mlýnské stoce a čekal na úhoře. Voněla vodní tříšť úplně stejně.

Přemýšlel jsem, co udělat s výzkumem, až se čas nakloní. Pokud nebude mezi pěti dětmi nástupce, nabídnu vše muzeu do Mnichova Hradiště. Jinam ne. Zde se mnohé výrazně zlepšilo.

Kdykoli beru karty hlášení do ruky (mají samozřejmě i elektronickou verzi, ovšem já mám rád po staru), vím, že něco najdu. Že chytnu stopu jak Vořech s nosem v hlíně. Pak lítám od jednoho spisu k druhému, klikám v souborech fotek, prohrabávám náměry peří. Žene mne tucha, že o zbytečné kroky nemůže jít. Někdy se ale stane, že stopa se ztratí a návaznost nedostaví. Na přeblikávači se zlověstně rozňala červená! Však ona, potvora, zhasne. Jen třeba chvilku vydržet.

To je mimo všechna slavičí témata, ovšem radost stejná. Fotka není ostrá, jen pro ilustraci. Převzal jsem ji z webu.

Pokud ještě vyvíjím nějakou činnost, chci, aby z ní vanula radost. Už jinak pracuji spíše pro sebe. Ovšem tyto ceny, které vytváříme spolu se sklářskou školou, jsou příležitostí v radosti se koupat. Vezměte – oceněný má doma v úctě kus ohně naší výhně. Otisk mého kladiva. Není to hřejivé? Sám jsem zažil podobné, ocenilo mne město Dolní Bousov, vím, jaké pocity od nominace ku chvilce slávy jdou. Přeji, gratuluji, prožívám.

Pojďme ještě jinam.

„Cenu za krajinu“ by měly obdržet současné mrazy. Loni už mnohé kvetlo, letos mráz zvedl na pupeny varovný prst a k tomu jaksepatří přitvrdil. Děkuji. Bude už sice končit k víkendu, ale stačilo. Stačilo i mně, pěkně jsem naběhl na vidle. Napsal jsem totiž do zpravodaje ve vztahu ke klimatu tamní kotliny, že zimy posledních časů se drží kol nuly. Pár dní od chvíle, co jsem časopis vytáhl ze schránky, mrazy udeřily. Svedu to na počasí, na nevyzpytatelnost. Tím směrem uhýbá kdekdo.

Přílety ptáků se u nás zastavily. Posledním navrátilcem je luňák červený, parádník už je doma. Nyní je pauza, ale přijde úder. Hned po neděli. Uvidíte. Datum vysoké, i slunce víc prohýbá oblouk, strnadi o tom moc dobře ví, po ránu pějí, už to popojede.

Nebývá každým rokem, ale ten obraz mi najednou vyplaval. Na keři u plotu seděli tři hýlové. Praví, severští. Dva oni a s nimi ona. Najednou byl přede mnou rok čtyřiaosmdesát, kdy jsem je chytal a kroužkoval dole u Klenice. Javor mléč tam tvořil řady kol staré cesty (neexistuje už ani jedno) a hýlové od severu slétli. Okroužkoval jsem jich každodenním chytáním u vody hodně přes stovku, červených i šedých. Víc šedých. Naučil se určovat věk, naučil jejich zvyklostem. A přišlo pak i hlášení z Pobaltí, z hnízdní doby. Hned na jaře. Mám ten druh moc rád. No, a nyní seděli u kovárny! Jasně, zimy už nejsou takové, co by je sehnaly z hor. Tady u plotu nepobyli dlouho, něco si řekli a odletěli. Musí mi to stačit krátce. A stačilo, však čtete.

Jestli vám zbylo ještě nějaké dříví kolem kamen, jestli dodavatel tepla dodává, buďte blaženi. Za pár chvil kamna přetlačí slunce, vysejete ranou zeleninu a budete si nad řádky přát. Cokoli. Jaro to splní.

No, prosím! A Slavičí háj je v bílém. Kdo by to do letošní zimy řekl.

Nechal jsem všeho a rozjel se tam. Podívat se do stop ve sněhu, co vše u nás bydlí pozemního. Nu, mapa je to pěkná. Ani se nedivím. Zvířata necháváme tak, jak je jen trochu možné. V určité míře musíme jejich představy korigovat, až taková svoboda v parku být nemůže.

Hlavně jsou zajíci a taky nutrie. Ty mi vadí, proti nim ochranu zatím nemáme. Se zajíci si poradí oplůtky, ostatně na obrázku jednu lokální vidíte. Ta je kvůli výsadbě černých bezů.

Stopy jsem našel od lasiček, bažantů, od srn i zmíněných zajíců, v jednom místě na hraboše ze vzduchu plácla poštolka. Mokřina je sice příznivě promokvalá, nezamrzlá, ale ptačí hosté se v přelomu roku poztráceli. Tak zase až za měsíc.

Vybavili jsme se technikou na sečení trávy a těším se, jako malý kluk. Nikdy jsem to nedělal, budu hospodařit z pověření kolegů z trojky. Seč si odeberou lidé ke koním. Bude to strava na jedničku.

Je zajímavé, že když přijde takovéto počasí změnou, že šplhavci zmlknou. Jakoby snad nevěřili slunci, které jejich těly pocukává.

Rákosí nemá rádo mokrou sněhovou nadílku. Polehává, a je to docela škoda. Ještě holt stvoly nejsou jako na rybníce, silné a stabilní. Prapor nahoře nachytá sníh, ten ještě natáhne vodu z oblačnosti a výsledek vidím při zemi. Na štěstí ne všude.

Pokryv je v tloušťce pěti centimetrů, v noci má přijít mráz, který vydrží po několik dní. Stromy ale takové varování potřebují, aby se zase nezbláznily. Ten pohled na plošně rezavé větve spálených květů mne od loňska děsí i teď. Budu se po zbytek života tady v kotlině učit respektu k nejvyšší moci a vyštrachání se na nohy po každých prohraných představách. Příroda je u nás přesně taková. Pak ale po mezích zazpívají strnadi a bude nádherně.

Děti z kroužku přírodních ochránců vyčistily budky a přemýšlely nad jejich obsazeností. Kdybych byl mlád – či ještě o něco mladší, chodil bych do takového kroužku poznávání. Takhle jsem se vyučit musel sám. Dali mi sice štempl, ale se slovy, že vzdělávání zdaleka nekončí, abych na to myslel. A já si vzpomenu pokaždé, když mne jakékoli téma vyškolí. Když jsem tím, kterého čeká teprve pochopit.

Hliník nedostává křídla jen v leteckém průmyslu, hliníku křídla dáváme i my.

Sedím nad zásobou kroužků, nachystanou pro letošní rok. Nejvíc je těch na žlutých bužírkách, typ „N“. Mám je především na slavíky, ale dostává takový třeba i brhlík. Mám jich tu sedm set a hodně přes polovičku jich během roku vzlétne.

Kroužek je základ činnosti, s jeho nasazením a pečlivým uzavřením jdou další kroky. Slavíka je potřeba od paty po zobák prohlédnout, změřit a zvážit. Člověk by myslel, že se rozměry budou stále dotýkat, ale rozdíly opravdu jsou. A možná i zákonitosti. O měření běháku jsem si zkraje myslel, že bude nanic. Že to je pořád dokola. Není. To jsem jen zprvu natrefil slavíky sobě postavou podobné, pak přišly šoky a opět tichá výpověď. Rozevíráte dlaň a hliník odlétá. Nachystán někdy promluvit. Kéž by promluvil kroužek každý, to bychom byli vzdělanými. To se neděje, i když i po smrti opeřence, dávno odbyté, jsou tu ještě detektoráři. A těm to panečku jde. Naprosto nový zdroj poznatků pro stanici.

Dívám se do bužírek s třpytem hliníku a uvažuji, jakou váhu kovu jsem za léta na slavíky navěšel. Samozřejmě, že by to spočítat šlo, plus mínus autobus. Nepřesně proto, že dříve typ „M“ byl tenčí a já už dnes nevím o kolik. Pořád se na kroužky dívám a tipuji, kolik jich tak může ležet po Africe. To by též bylo záhodno znát. Jdu ale v rámci pozitivního myšlení vyprávět o těch, kteří se zpátky vrací. To je veliká parádička. Já nevím, jestli si dokážete představit, ale když prochytávám stará místa, kroužek je přítomen každou chvíli. Slavičí samozřejmě, ten ze žluté bužírky. V čase, kdy jsem jej stahoval a kleštičkami přehlazoval spoj (deformace z mého „umění v železe“ okolo výhně), nevěděl jsem, jestli právě tento bude meziročně připomínán. A teď si vezměte, že starý mistr ze Slavičího háje – od lavičky, se vrací takových let! A moc bych si přál, vidět jej po roce zas. Ten toho pamatuje! Park byl tehdy – ani ne – čtvrtinový, měl jsem tmavších hned několik vlasů, kroužky za prvním písmenem neměly přídavné „A“. Jenom on – zpívat se pořádně nenaučil. Opravdu není složité, poznat jej po příletu podle not. Nejhorší zpěvák z pěti tisíc okroužkovaných. To je můj názor, slavičí dámy to vidí jinak. Což je dobře a už jsem zticha.

Kroužky už čekají a je jim jasné, že nejnižší číselná řada bude na řadě první. Ta letos poletí na každý pád. A budou mezi nimi tací, co odletí na nohách slavíků místo na západ někam k východu. Určitě to zase přijde. Bude jich do padesáti. Ty se proletí maličko dál, skoro na konec Afriky. A bude mezi kroužky jeden – dva, co toho příliš nenalétají, více našoupou. V podzimu je obdrží brhlíci z naší zahrady za kovárnou. Pokud výlet opravdu natáhnou, bude to někam tady za Hrádek. Proužku hliníku to je asi jedno – pozor, i takové kroužkování je ovšem žádoucí a cenné. Nejsme na soutěži poštovních holubů. U brhlíků sledujeme věk, kondici, i právě to, abychom mohli říct, že místům jsou převážně věrní. Ale, než to tu dnes zatáhnu, rád bych se vyhnul nepřesnosti a doplním, že i mladý brhlík tu a tam může napálit dálky a zakusit svět. Patrné to je na chytacích stanovištích v horách, kde druh normálně nehnízdí.

A jdu se vážně dnes už podívat po fotografii, nebo sem pro neplnění slibů nebudete chodit.

To je on, co jsme o něm před chvílí tak „hezky“ mluvili.

Jsou prvními „rezavochvostými“ u nás v zimním čase. Kdo bude další? Slavík modráček?

Sám jsem jej nikdy v zimě neviděl, ale netvrdím, že tu nemohou být. Nenavštěvuji totiž nádraží a podobná místa s předpokládaným výskytem. Oni potřebují haly nebo výběhy koní, změť městských domů, kde řinčí sklenky s psím vínem. Loubince máme nejvíc v Kněžmostě, rehky žádné. Kdybychom měli, nahlásil bych je k připočtení, oni se totiž monitorují pozoruhodným projektem.

Dívám se po nich na fotografiích a žasnu. Je to tak – žasnu. Kdyby se tu zapomněl nějaký starý kominíček, ještě bych pochopil, že třeba k odletu už nenašel sílu a bude se hráti o vše. Ale oni se přidávají mladí i samičky.

Zalíbení v liánách lidé mají stále vysoké, sám je mám rád. Berete si k bydlení další parádní životy, ač jsou to „jenom“ větve a „bordel“. Jak nejeden komentář mumlá. No, já a rehkové to vidíme jinak. Oni na podzim vsadí na jejich plody (ty poměrně dlouho vydrží neplesnivět) a poté věří, že sluneční strany míst zburcují nějaký hmyz. A pak už do jara dohlédnout!

Je to tu někde vyslovené – nekecám – myslel jsem si u nás v parku na modráčka, tehdy. Šel jsem lagunou (o čase zimy bez mrazů bývá přenádherně mocná) a slyším kontaktní hlas. Prostě „cvakání“. Problém je v mých uších, možná i v známé pravdě, že „přání je otcem myšlenky“, ale já ten pocit opravdu měl. Až jsem roznesl dvě sklopky na odchyt. Nesklapla tehdy ani jedna a víc jsem hlas taky neslyšel. Proto ten zážitek – sice držím, ale nepočítám. I v tom je ornitologie krásná, nemyslíte? Můžete si dělat v jejím rozměru, co vás napadne. Nemyslím blafovat veřejnost nějakými úlety, ale listovat v tématech všelijakých. Sledovali jste někdy po vodách třeba ledňáčky? Víte, co to je za luxusní svět? Nebo skorce, když vyrazíte za jejich vodami. V prvním případě stříbří drobounké šupinky na zobácích rybaříků, v druhém podhorský jemný písek v zákrutech skleněné vody. Ano, taková je Zábrdka tady u nás, nebo Malá Mohelka. Jezdíval jsem tam kroužkovat, o tomto čase jsou už ptáci natvrdo rozhození do revírů a atmosféra k nakrájení. Napětí všude, slunce k tanci burcuje hormony – a krajina? Nádherné ticho lesů, kterým se k vašim uším na chvíli prostřílel jen černý datel. A pak už zase klid. Jen cákání vody, když skorec olomí pod hladinu. Máte síť nad vodou raději výš, podestlanou naplaveninami, abyste letícího potápěče na chvilku nadzvedli. Aby se vešel do kapsy. Pak vaše ruce bojují se silou nohou, ale i křídel potápěčů. Ano, výpověď o jednom z ptačích svérázů směrem k vám právě začala… Ne. Tato scéna ptačího společenstva mne baví nejvíc. Ornitologie. Jak vkusné zhodnocování chvilek našeho žití!

Začal jsem u rehků, a jsme hluboko v lese. Nu, což! Snad jsem postihl, co k postižení jsem mínil.

::: Někdy zas budou i fotky, k doprovodu. Třeba vydržet. Možná se po nějaké ještě podívám.

Abych nebyl za kouzelníka či jasnovidce, musím doplnit další z možných původů slavíka tmavého.

My v naší stanici kroužkovací máme totiž k druhu už pár pěkných výsledků – proč se jim tento blog dosud nevěnoval, nevím – a ty nám přeci jen otáčejí hlavy k Švédsku. Ten směr odlétání je sice už trošku jiný, ale mladí ptáci k cílům putují často „ ze široka“. Osobně se tedy domnívám, že jarní návrat již zvládají lépe. To může být právě případ i zmíněného kroužkovance ze Slavičího háje. Ať tak či onak – Polabí a jeho výspa mladoboleslavská leží na samém okraji (ve vztahu k hnízdnímu rozšíření po Evropě) odletů, i proto nebudou nikdy počty odchycenců kdovíjaké. Ale, dobře mi tak! Je to vždy opravdu svátek potkat se s tímto „drozdovitým“ slavíkem. A daleko ještě větší, samo sebou, na tahu jarním. Ostatně, na diskutované Dánsko jeden výsledek naší centrály ukazuje, teď si uvědomuji. Vystaveno pro staršího jedince.

Je to stejně zvláštní…, když se člověk na oba hnědavé slavíky podívá, jak to v životě mají třeba s cestou do zimovišť. Podobní v rozhodování jsou dva rákosníci, ale i modráci. Žasnout nás nutí. Jsou příbuzenstvím blízko, nebo daleko? Kdo máte ještě nějaký volný čas v životě a dosud vás to nenapadlo – žijte ornitologii! Vstupte do společnosti podobných a budete-li správně a aktivně, i to kroužkování si vás nakonec najde. Pak mi to po letech hoďte do mailu, že to nebyl ode mne vůbec špatný tip.

Tak – šťastnou cestu k rozhodnutí (pozdě není nikdy), příroda se vás už teď v předstihu chystá bavit.

Kdo začal kroužkovat až v době vlády internetu, neví, jak to bylo s „hlášeními“ kroužkovanců těžké. Zahraničními hlášeními, zejména.

Je jiná doba. Ještě, že tak. Už jsem velebil možnost přehrávání vábniček, ale také agenda mocně vydělala.

Pár hlášení se vždy během sezóny sejde a každé je cenné. U slavíků mám moc rád i ta „tuzemská“ – a klidně v běhu jediného dne. Je v nich totiž mnoho k objevení ze života mistra pěvce. Dnes chci ale vzpomenout na kontrolní odchyt na severu Maďarska, platící pro slavíka tmavého. I tento je totiž dechberoucí. Písmenka a číslice cenná všechna, ale přeci jen určitá cennější druhých. Třeba vzdálenost v kilometrech je tady ale informací skoro bez hmotnosti. 324 kilometrů od místa kroužkování. To už je důležitější směrový úhel, který slavíka kreslí v jihovýchodní cestě, jak má být, jak známe. On se z ní prvního máje vracel a v jedenáct hodin kolega retrap zpracoval. Dám sem souřadnice – přesnost místa do sta metrů, můžete se podívat sami (47°41´33N; 16°37´17E). Slavík podle mne mířil do německé části hnízdišť, nebo do Dánska.

Je skvělé, že z toho mám scénář pro dálkové pohledy za tímto borcem. Pustil jsem jej z ruky u nás v parku po nočním lákání „hraním“. On s kroužkem slétl do Afriky, vybral první finální zimoviště a otočil poté k domovu. Na jižním pobřeží ohromného jezera se nechal přečíst a pak už – zatím nevíme. Třeba vyhnízdil, třeba odletěl podobnou trasou co prve, třeba mu končí pomalu přezimování a on vyputuje podruhé nazpátek. Řekněte, není to ohromující?

Včera jsem si hlášení vyložil, protože jsem chtěl. Je to jen papír s obsahem – je to vůbec tak?! Ne, píšu pitomosti. Vždyť je to kus života tajemného ptačího druhu! Připojení chvil mých, kus času člověka jižněji působícího podobně, je v tom pozvánka k návratům do zmíněných časů i dalšímu zájmu o událost.

Buďte zdrávi též o sobotě, která pošilhává zvolna po dveřích.

V pořadí III. díl přinese jarní Kroužkovatel.

Nemohu jinak, to téma je jak živá voda. Kdykoli vzpomenu, letí nálada výš. Šťastná chvíle tenkrát na Žehuni! Jasně, bylo by pro mnohé lepší, kdybych vše objevil u nás v parku, ale ne. Tam se to předtím moc nepovedlo. Pravěk opravdový. Na dost dlouho jsem se nechal odradit.

Vidím to pořád, tam, mezi rybníkem a vyvýšeným náspem rychlíkové trati. Ještě dvacet minut před rozedněním jsem netušil, co se na mne řítí. Neznámé. Šel jsem alejí na třetí kontrolu od půlnoci, sítě na tyčích držela beznaděj. Plán byl, jak se rozední, všechno zabalit a na druhý večer už ani nečekat. Padat domů. Dodnes nevím proč, šel jsem kontrolou malý moment před rozedněním. Jako obvykle nahlédnout do okraje louky průjezdem v pásu křovin, kde byly sítě – že počkám chviličku a začnu stahovat. Nešlo ale uvěřit očím! Okoukané obrazy bídy někdo spravedlivý přeinstaloval. Situace jiná předchozích, šokující. Ač jsem se dopustil chyb při vybírání, stálo to za to. Určitě jsem třeba měl netopýrem rezavým začít a ne ho nechat, až přijde řada. Síť ve svém sektoru poničil.

Pak už jsem se s pokusem nedočkavě vrátil do parku na „opravu“ v novém pojetí. Na výsledek se už dalo koukat, metoda začala růst.

Od napsání II. dílu uběhlo pěkných pár let, třeba předložit III. Bude závěrečná, jiného se už vymyslet nedá.

Za ten čas dostaly značky stovky slavíků a nebýt možnosti přehrávání zpěvu, chodili bychom zpod větví paběrkem. A tak mi přijde líto starých chytačů, které jsem je znal. Zasloužili by si jízdu vyzkoušet. Kdo věří v další životy – třeba už metodu dávno používají. Třeba.

Končící zima tentokrát sice sníh ukázala – a dokonce opakovaně, ale mírná je stejně, jako ty předchozí. V Slavičím háji už některé pupeny keřů jsou před otevřením, poupata ukazují sněženky, chystají se v trávě prvosenky. Začíná mne tížit obava, zda jaro nebude tragické jako předchozí.

Je večer… Čekám u louky na sovy, abych si užil nevšedních momentů. Jedná se o kalouse ušaté. Sobotecký Humprecht je nasvícen, obzor s ním vypadá moc pěkně. I město vedle po pravé straně se leskne, není to odsud daleko. Teplo vypadá jinak, ale zima není. Za náměstím přes park ve směru západním tmavne vlnovka Chloumeckého hřbetu. – A sovy už přilétají. Kolébají se trávami, pak prohledávají sady. Jsou hladové. Šlo by je asi chytat a kroužkovat, mám to zažité, ale poslední roky už mimo zelenou část roku nelíčím. Pak výhradně na pěvce. Ten svět mi je nejblíž, a slavíci v něm trumfem.

Prořezával jsem stromy a nacházel hnízda. Hlavně ta, krytá dřív vysokou trávou. Takové keříky nechávám od zdola větvit, dobře vím, že to ptáci na jaře ocení. Chovám se v parku už tak, jako by mi opeřenci koukali přes rameno. Soužití je to moc fajn. Raduji se z každého hnízda ťuhýků, míváme po šípcích tři až čtyři páry v celém území. Je to tím, že louky produkují velký hmyz, což ťuhýci musí. Člověk se během ptačího roku hodně naučí, a to jsem si myslíval, kolik všeho už znám. Kdepak, příroda je nadrozměrná.

Když slunce teprve zapadalo, prošel jsem prostředí zeširoka. A uvědomil si, kolik tváří park dnes už nabízí. Včetně parádních mokřin. I rákosiny posilují, což vítám. Z pod oblohy totiž pak všechno vypadá magneticky a z ptáků pro zastavení či pobyt vybere si každý. Když jsem zmínil rákosí, i teď jsou v něm křídla. Jde o modřinky, což je pro ně typické. Je to taková záložní spižírna, ze stvolů dobývají larvy.

V mládí jsem vlastnil knížku Kapitoly z přírody. Byla mnou ohmataná, špinavá mezi listy, jak jsem v ní pod zátěží lisoval kytky do herbáře. Dnes ovšem vím, že všechna ta provinění vkládala krůčky pro stoupavou cestu za poznáním. A k vrcholu už zdálky vidím. Pro sestup musí zbýt síly – přesně, jak říkají horolezci: „Cíl je až dole!“. Dávno jsem odešel z posledního výškového tábora, opatrně stoupám – a je to tak krásné. Plné překvapení. Na cestě jen sám se sebou, soustředěný. Hned jak se o neděli rozední, vyjděte někam pod kopec a zkuste si to. Alespoň takhle v malém. Zastavujte se s myšlenkami, hlavně pod vrcholem. No, a pak opatrně dolů. Buďte jisti, zažijete.