Od Jizery k Prosně to je tři sta kilometrů. To není moc, když si uvědomím, že do sedla Jeseníků jsou jich dobré dvě stovky.
Prosna u města Chocz je místem společného výskytu příbuzných slavíků – tmavého a obecného.
Samozřejmě, jde o jeden bod šikmo se táhnoucí linie hybridní zóny, ale já mluvím o tomhle místě, protože tam mám možnost slavíky zkoumat.
Kdy se pás překrývajících areálů přiblíží k nám? Abych se toho dožil, na to se blíží dost pomalu. No ale pozor! I mimo tuto linii se slavíci spolu kříží. Důkazů mám z domova několik. Není to ale ono, vždycky jsem na to přišel dost pozdě a ani tak, člověk tady nezažije, co v přechodové zóně.
Přijedeme-li do ní včas, je to zážitek, kdy už má člověk rezavé obecné v místě zmapované a čeká, kdy že po noci se dostaví některý z těch hnědých tmavých.
Květen se rychle staví na nohy, „megarhynchové“ už všude tlukou a čeká se „na vlnu“. Noc nad řekou je napjatá, rybáři potahují z cigaret, bobři odešli zvracet, hvězdy se lesknou jinak než u nás nad Hrádkem. A možná, že se mi to jen zdá, že jen poetou jsem tady nápadně větším.
Na základně se přidělují úkoly…
.. A ráno?
Zase stojím na mostě, letos konečně perfektně opraveném a v trnce výš na břehu přibyl zpěv! Patří rezavému. Nějaký loudavý, asi nezkušený, hrabe se v textech, kterým že by řeku po ránu oslnil.
Čím víc ho z prostředka mostu poslouchám, tím víc se mi nezdá. Ano, tmaví slavíci tady umí pěkně blafovat. Proč to dělají, to je čerstvě ve výzkumu.
– Tak, a už „zakopl“, už nemusí nic kamuflovat, je to jasný! Budeme ho chytat. A jako kdyby mu najednou o nic nešlo, představil sloku poctivou. A další. Už v ní slyším víc tvrdost drozda, než ladnost slavíka – tak, jak jsem slyšel kdysi prvně a naposled poctivý zpěv slavíka tmavého v Česku, u Kladrub. Než dojde k odchytu, budu ho chvíli poslouchat, abych se něco naučil.
Zpívá zprostřed keře, a jestliže jsem ho chválil za pravost, nemohu za výdrž. Za chvilku to zabalil. Nakukuji do keře, jestli ho neuvidím, když jsem zaslech´takové to hluboké „cvaknutí“. Je to projev slavičí pohody, spokojenosti, slyšet bývá vzácně a každý druh to má jinak. Obecný i tmavý. Tak pro tohle sem jezdím! Zažívat věci nové či pro mne vzácně se vyskytující.
Viděl jsem tím křovím jen jakýsi stín, ale protože se ozýval pohodářsky dál, věděl jsem, že tam je. Držel se v kraji na pár metrech, takhle to znám od rezavých těsně po příletu. Jsou buď unavení, nebo tak v transu z návratu, sedí načepýření, přivírají víčka a neděje se tak jen když je chladno či deštivo. To jsou stará podezření mých předchůdců, kteří jim věnovali čas v minulém století.
Provedli jsme odchyt, a když už jsem si myslel, že ho máme, poskakoval tam zahradní rehek. Kde ten se tu vzal?! Tuku měl, tedy měla, že cesta před ní asi byla daleká. Hostitel vybral kroužek na rehka a pak jsme ho pustili.
Slavíka jsme chytli za chvíli. Byl opravdu tmavý, pro mne je zajímavé, že zdejší vůbec nejsou tak robustní, jako těch pár mých českých. Křídla mají polští převážně kratší.
A tímhle prvním tmavým slavíkem ze suchého(!) prostředí nadbřežní trnky se otevřel příletový kalendář i pro ně. Ten den už se chytli i jinde a noc, na kterou jsem zvečera koukal s přáním o zážitek, byla přívětivou.
Proč je mezi námi těch tři sta jalových kilometrů. I Jizera má partie, jako třeba Warta – to je ta, do níž Prosna vtéká – ta, která už je chudá na slavíky obecné a bohatší o uherské tmavé.
Jizera tady u Hněvousic, anebo pak dole u Brodců – jak to, že tam nejsou? Co v tom vězí?
