O zahradě

Už když jsme hloubili základy, s místem jsme si padli do oka.

Bylo posledním v ulici, vše ostatní bylo rozebráno. Stálo tu rákosí a v nich rákosníci zpěvní. Podloží je zvlněné a místy nestabilní. Třeba právě u nás. Nikdo nic nevěděl, tudíž nás nevaroval, když jsme hloubili rýhy, namísto 80 centimetrů jsme betonovali piloty skoro třímetrové. Někteří se nám po straně posmívali i proto, že cement v tu dobu v Československu nebyl. Křest ohněm!

Zem byla jak havran. Stejně černá, stejně lesklá, jen nekrákala. Zato čpěla bahnem a sjížděla dolů. Třásla se jako želé na bezkonkurenčním dortu ze sobotecký cukrárny tam v podloubí. Asi víte, kdy tam pro ně jet. Vozí je z Hořic.

Voda v základech do rána vystoupala necelý půlmetr pod okraj. Problémy jsme časem i houževnatostí přebrodili, dům nám nepadá (jak soudili někteří) a zůstalo ono romantično.

Třeba: Vzpomínám, jak v hloubi půldruhého metru nám překážely v zemi opracované klády. Stroj některé vytrhal, jiné obešel či zpřelámal. Na výsypkách bylo po dešti keramických střepů, nebyl čas se tím zaobírat. Cement bylo třeba sehnat a ještě horký z vagónu vyložit! Člověk by si ho štěstím snad namazal na chleba!

Zhruba po měsíci dřiny jsme měli podobné zakládací podmínky jako ti, kteří měli „štěstí“ na podloží, anebo se na to vykašlali.

….. následuje střih …..

Kněž-most = knížecí most přes močály. Té strašné hlíny jsme si užili pak už v klidu a s úsměvem při hloubení jezírka.

Nevelkého, zahradního, přírodního. Zapíchli jsme rýč a řekli: „Tady bude stát!“. Když při druhém štychu čvachtal, vzpomněl jsem si na dvě malé děti ze začátků, jak v místě tehdy v „kaluži“ zapadly a vytáhnout jsem je musel tak, že tam gumovky po nich zůstaly. I moje se v třetí šichtě „nalepily“ a nešlo odejít. Neskutečné, kdo to nezažil…

Zkrátím to, dám fotku z časů, kdy už jsme byli hloub a kolem nás zase „to dřevo“. Jenže, o něco menší a „v sestavě“. Tam už na nás dýchla historie doopravdy (vše najdete v knize od J.Waldhausera Český ráj očima archeologie).

Tady jedna momentka.

Dřevo je olšové s kůrou, přisekané do „půlkulováčů“, s přesazenými rohy stavby. Neshnilo díky té úžasné vodě.

A ještě jednou jsme toho „průšvihu s vodou“ využili. Hladina si u nás vždy vystoupá podle toho, jaká je právě ve studni.

To byl výlet do historie, dám druhou fotku, ta je ze zdi kovárny a obraz je ze zmíněné knihy. Dal jsem si ho tam, protože ta ruka v brnění ukazuje z Hrádku bohužel dolů k nám! To už se Kněžmost podle scénáře rozhořel.

Je možný vůbec, že tohle všechno ta havraní zem v sobě má a najdu-li si prý na ni chvíli, podělí se ráda. Ona už se i podělila, fůra všelijakých předmětů včetně kamenného sekeromlatu. Podkovou právě zřejmě od těch žhářů z Hrádku – jestli pro štěstí, kdo ví. Dneska bysme jim ji dokázali znovu přibít, kdyby o to stáli.

Já se chci už ale posunout dál k té přírodě.

Začnu obrázkem aktuálním, takhle teď jezírko spí.

Tady jsme posledně okroužkovali toho ledňáčka. Do zahrady jednoho dubna přiletěl slavík, naprostá síla! Taky jsme ho chytli a okroužkovali a pak jsem ho zjistil o pár dní později jižně od Kněžmostu. Kněžmostka ho vedla krajinou, byl mlád.

Další pro mě naprostou neuvěřitelností bylo setkání v létě přímo na té vrbě s tesaříky pižmovými. Než abyste je museli někde gůglit, dám fotku. Je sice z Jeseníků od světla, ale takhle vypadali i ti naši. Jen byli větší, tohle je asi sameček.

Skoro pět centimetrů leskle modrozelené barvy! Vylíhli se v tom dřevě a na listech se pak pářili. Ta vrba už je našrot, už by snad spadla, čím dál víc se naklání, ale teď jsem zjistil, že povrchu – jako po kmeni – normálně doplnila mocný provazec úplně jako že svalstva. No, nechce tam spadnout. Já jen prostě v tomhle všem vidím tu neskutečnou vůli po životě a taky příležitost, když necháme něco žít, třeba obyčejnej trávník o něco dýl, nestačíme pak koukat.

Nemám moc čas, ale v létě si lehnout na tu žebřinatou lávku a koukat do vody na slunky, jak si vyjedou a co v tom světle nedělají, to je relaxační dost!

Vážky a šidélka, jak se přeměňují. Jezerní skřípina jak žene z vody ven! Stulíky, ty sem přines od rybníka s vodou a těmi slunkami, asi. Jak jinak. A teď ještě koukat na ta staletí pode mnou…

Jindy. Dívám se na oštípaný pazourek, reju s ním po hřbetě ruky a říkám si, kde jsou ty kostry zvířat, která tím opracovávali nebo v běhu snad lukem zastavili. Možná tady kolem, protože kostí (zvířecích, prý koňských), těch jsme našli dost. Je to strašně zajímavý, hloubíte opatrně rýčem, černava nic nedává. …A pořád nedává, a pak přijde vrstvička, kde jsou větvičky, listy jasanů, opálené smolné tyčinky (prý z loučí), šindel střechy, jakési tenké sklíčko, zbytky nádob. Tady jste na žíle!

Do vody skočil skokan s zeleným pruhem na hřbetě (jako kdyby měl skafanrd snad obráceně zipem). Ten, co tu večer tak skřehotal.. Bylo léto.