Už jsem si myslel, že se nedočkám. Že druhá taková neexistuje. Jenomže – naděje umírá až jako poslední.
Nemohl jsem tomu uvěřit, jel jsem se totiž konečně podívat během práce, na co mne v létě upozornil syn. Přeci jen v něm ti slavíci drápkem zůstali zachyceni. Koval koně, když poté slyšel slavíka…
A tady to mohu utnout, dál už pokračuje příběh můj z dneška.
Nejprve obrázek a uznejte, že to je pro slavíkáře už možná milimetr za hranicí snů!
Vzpomenete ještě na povídku Obraz, který jsem hledal? Z minulého století? Pak to tam zaniklo, i když na moji přímluvu alespoň magnólie zůstala. Chodím k ní, když kvete. Starý dům se zahradou už tam ale není.
A teď se vážení podívejte! A zároveň začněte držet palce, ať neskončí jako místo prvé. Podívejte na ten nebezpečný trakař, přistavený?
U toho plotu z výlisků jsem se až neovládal.
Já ho tam vidím, vím přesně, kde sedal! Jak to, že jsem si místa nevšiml dřív? Ani radši nepovím z pověrčivosti, kde je.
Teď vám něco napíšu a kdo chcete, vyškrtněte si mne z přátel. Chtěl bych takový dům mít! S ptačí zahradou. Já už jsem se z toho vyznal v zmíněném příběhu.
Kdyby stál ve Slavičím háji, štěstím bych šílel.
Copak nevidíte tu náladu místa? Ubydlil se tu Čas! V nesmlouvavosti, se zubem, který se výkonem obrušuje a zase dorůstá. Lidé odešli a místo možná i vzpomíná na ty časy.
Na trnité větvi hned vedle rozkvetl sléz. Byl ráno mrazík, on uchráněný nezmrzl.
Hnízdil tu slavík doopravdy? A vrátí se sem? Dám si na jaře pozor..
