Mám cestu za úkolem do Kosmonos, ale to mi nebrání v strašném povětří prověřit dvě tři místa, jestli tam slavíci jsou.
Vichr je opravdu mimořádný, topoly u Násedlnice v lesíčku hučí, vzduch je plný poletujících lístečků. Zahrávám a poslouchám. Jde to těžko, všude je hluku nadmíru. Lesíček je malý, přehledný. Vzadu se z pámelníku od hloučku úpolníků oddělil pták a podivným obloukem naprosto v tichosti přeletěl jinam. Mohlo to být cokoli – říkám si, když se dál vůbec nic neozývá. Ale nespěchám odtud. A když bych už chtěl nasednout, ozval se zpěv. Málem bych si jednu vrazil za vzdávání. Ale nálada jde nahoru, protože sáhnout musím po sklopkách. A u této techniky není ještě ověřování ukončeno. Každý pokus další je dobrý. Líčím. Odkročím do pole, počítám do stovky a pak se nakláním pro kontrolu. Je tam! Dostává kroužek jako víceletý a po zbylých procedurách odskakuje zpět do labyrintu.
Ano, další obrovská přednost sklopkaření! Sítě by uletěly s klacky a možná i s chytačem. Tady máme vítězství. Dnes po kraji rozfoukaném asi sotvakdo chytá krom mne. Brzdím pak pod Stakory, u mostu přes pražskou Desítku. Tady též bývají. A jeden tu opravdu je! Chvíli to trvalo, ale je můj. Rovněž starší.
A potom po akci v Kosmonosech, láká mne místo třetí. Jen krátce odbočit a na trávě zastavit si. Jedna odezva je, paráda! Tady by síť nešla natáhnout nikde, i kdyby bylo bezvětří. Džungle větví, hlavně trnek, vše ve svahu, jíl pořádně vypečený. Líčím a odcházím stranou mezi mladičké ořešáčky. Do místa vidím a vidím i mihnutí s pohybem síťky. Hotovo! I třetí je stár, všichni byli bez kroužku.
Vítr se prohání nad Babou, do míst se vracejí pěnice. Jsou tady šťastny, dokonce i ta vlašská. Prohrávám okolí, ale marně. Je tu asi zatím jediný. Zem už je rozpraskaná, bude to letos znovu náročné.
Mám tedy tři za silného povětří a jedu domů. Chytil jsem všechny, které jsem našel. K tomu rozkvetly první jabloně a to mám vždycky rád. A dole pod nimi obíleno od kvítků jahodových. Sem na ně nefouká a tak sní v okvětí o žáru na mezi a tichém červenání. Léto zde nad Starou Studénkou do kotle přiložit umí!
Odcházím k autu se vzpomínkou na zdejšího slavíka s italským kroužkem, jestli tu někde nemůže být. Dnes jsem ho nesehnal, ale ta myšlenka voněla po jabloních.
