Jsem na sebe přísný a mohu si to dovolit. Mám podporu a tak vyjíždím vyhlížet den co den. Navštíveno 140 míst, zbývá jich osm. Najeto 500 kilometrů a slavík žádný. Jak jsem se ovšem loni opřel do letních odchytů prachy – neprachy, letos chci pochopit definitivně přílet. A též to stojí čas a peníze. I v tom je můj výzkum svéráz. I když – na rovinu – asi bych se bál uvidět všechny investované prostředky na soupisce a přemýšlet, co jsem si za ně pěkného mohl pořídit. Já jsem si pořídil luxusní cestu za poznáním. Schopnost rozumět krajině, snažit se cílový druh prosvítit co nejvíc a nechat uhnízdit vztah. Nevadí mi tak, když jedu domů s prázdnou – a co to vůbec je ta „prázdná“? Zažil jsem nové vůně kolem keřů, umím rozezpívat na povel všechny ptáky okolo, směji se tomu zeširoka. Nemálo. Kdyby tam slavík byl, rozpoznám to. Jsem za léta zkušený a vím, že bardi mazaní by jen tichounce zavrčeli kdesi v ústraní. Ale zavrčeli! Projel jsem další letos ještě nenavštívená místa a i mnohá dotknutá. Existují, a to je důvod pro návrat zvesela!
Pak vidím u cesty, že slavíky nevyhlížím sám. Plíží se za zpěvem z přehrávače, nejradši bych ji tady… ..neviděl.
Taky si všímám, že šeříky mají už vysoká poupata. Tak to jsem zvědav, jak to dopadne. V autě, na přejezdu mezi místy si říkám, že vyjdu z chytací formy tou nečinností. Tak brzdím u Brodku, poznatek by se hodil, protože prve tam modráček nebyl. Rozháním nutrie a jdu to zkusit. To je ovšem docela jiná kávička a už jsem v třesu. Ne, neubylo mi z emocí ani po 36 letech. Hlava mne převádí do jiného programu, jde se za zážitkem. Zpěv je kostrbatý, ale takový byl i loni, když jsme tu kroužkovali. Slavík se kryje, nechápu proč, jiní by létali vysoko nad rákosím. Sklopky se derou o příležitost – ne! Tentokrát půjdu sítí, protože ulice po myslivcích tady jsou všude. A díky nim i modráček. Hraju si s přípravou, dvanáctku poctivě vypínám, kapsičky porovnávám. Je jako plot v té slámově žluté od rákosí, ale věřím jí. Nutrie vedle se hádají, který den řepka už konečně vykvete, pochop se protočil zmateně nad ulicí. Podpora běží polohlasem, dálkově chystám vysazení. Zpěv jeho jde pořád z místa, směju se pod vousy a vymýšlím taktiku do rezervy. A už po ní sahám… Přehrávám tundráka v podzimním mixu s kaliopou – to by v tom byl čert! Nedaleký zpěv utichl, rychle snižuji výkon na – kovářským uchem neslyšitelno – a zprava na vzdálenou tyč přichází zavlnění! Samečkové jsou na dálku tmaví, takový pěvec jiný v rákosí není. Co ale víc, už vidím obroučku! Tak ještě přečíst a mluvím zas nahlas. Jsou fantastičtí.
Vím, že se modráčkové navracet umějí, to vím už dávno. A teď ví i on, určitě velmi starý mistr, že příště určitě nenaletí. Jdu si s ním vyfotit prsty, provážit jej, proměřit, pocivět do hliníku, jestli tam nevyčtu, kde přezimoval. A pak milého slavíka pouštím.
Zná to tu jako své boty. No, jedu dál. Hnízdišť mne čeká požehnaně, chytat jsem, jak právě zjištěno, nezapomněl. A myslím na modráčky. Na jejich prostředí, triumfální návraty. Je jich tu ve zpěvu nejméně šest.
Pak se den naklání, slunce se loučí za tmavnoucí kreaturou sila, pojedu ke stolu. Na návsi balí se stánky od jarních prodejců, čápi na komíně chvíli jsou a chvíli nejsou. Nechápu to.
A zítra? Musím se vrátit do kovárny a večer na chvilku zahraju u Skalky. Pro pořádek.
