Odčiněná nerozvážnost
Několik let jsem váhal, jestli se do tématu tady pouštět, ale myslím si, že dnes už zlého na tom mnoho nezůstalo.
Vyjasnil jsem si směřování a to, co mne s věkem čím dál víc začínalo štvát – jednak jsem konečně zastavil – a pak, začal i napravovat.
Dvojsnímek o tom vypovídá.
Začít musíme obrázkem spodním.
To, co na vás míří je prak a střelec pod černými brýlemi jsem já. V tomhle věku jsem sice už nestřílel po zpěvném ptactvu, ale přesto jsem se závislosti a brilantního umu nedokázal zbavit. Byl jsem tak neskutečně přesný, že kamarády nadhazované lahve na smetišti bouchaly jak petardy. Jednu jsem neminul a když se našla obrazovka, vystavila se na haldu a z velké vzdálenosti (protože byla vzácná a měla chvíli obstát) se střílelo až po odpočítání. Většinou to stejně byla lahůdka pro mne, když jsem nechal kluky každého jednu z praku vypálit. Nestřílelo se samozřejmě kamením, to by toho člověk moc nedokázal (zanášelo), ale kovovými výlisky z lisu, nebo kuličkami z rozmlácených ložisek. To byla munice skutečně přesná. Tam se ovšem muselo ložisko před rozbitím obalit hadrem, aby nás tvrdá ocel v prudkém rozletu nezabila.
Než vezmu do ruky bič a začnu se za ptactvo tady mrskat, musím uvést jednu přednost. Dokonale jsem se naučil pracovat s odhadem. Nemůže se nikdo pak divit, když jsem v Žatci na střelbách během vojny rozstřílel terč samopalem po jednotlivých ranách v malém černém středu „na hadry“. Jako jediný ze všech útvarů, až lampasáci žasli. Chtěli mne potrestat za drzost, když se nejvyšší ptal, jestli jsem v civilu z něčeho střílel. Že tohle tu často nemají. Když jsem mu řekl o praku, vytočil se.
Zkraje jsem střílel ptactvo a bohužel docela přesně. Nastal pak u přemýšlivého člověka moment, kdy jsem se před oním „obrácením“ zamyslel, jestli snad jednou ze mne nemůže být přírodě pomocník. Jenže v tom čase to byl spíše jenom záblesk podle známého – že z největšího pytláka bývá nejlepší hajný.
Až pohár konečně jednou přetekl a vyvěsil jsem první svoji budku v kraji lesa. A nestačil se divit, když modřinky nosily brzy na hnízdo. Když jsem na modřín vyšplhal, odklopil stříšku a uviděl samičku nebojácně sedět na vajíčkách, zastyděl jsem se naposledy. V ten moment věděl, že nikdy už na živý cíl nevystřelím.
Od těch dob jsem povyvěšoval spousty budek i zachránil dost poraněnců. Jako tohohle krasavce z drhlenských lesů.
Uchránil mnohá hnízda slavičí a dětem dnes radím totéž.
Nikomu jsem „zálibu“ nepředal, aby v pokoji zemřela, ale že bych to tajil, to netajím. Už několikrát na besedě jsem k tomu momentu doputoval, když mne posluchači chválili za krajinu. Nebývalo tak vždycky.
No a snímek vrchní je už docela z jiného světa.
Jedno z čapích hnízd, které jsme postavili. Tohle je ve Střehomi a šampaňské je kvůli České televizi na pokřtění.
Dnes tam bohužel čápi nehnízdí, ale myslím si, že vadí disk přijímače, nakotvený v sousedství.
Je šílené to napsat, ale ten prak mne k ptákům přiblížil a pak přišlo, co přijít asi mělo. Sám jsem si v rodině dobře již ohlídal, aby se podobné nezdědilo. Není to pro mne místo, o kterém bych nechtěl mluvit, to střílení, válčili jsme i mezi sebou a když člověk vzpomene třeba Rychlých šípů a bitev kolem Stínadel, doba onu syrovost tak nějak nesla.
Pravdou je i to, že otec mi vždy zbraň rozlámal a spálil. Byl jsem trestaný, ale asi málo. Jak přijela do Vlčího Pole pouť a komedianti přivezli „gumy prakovky“, bylo vystaráno.
Nejvíc mne otec zmlátil, když hned poté, co mi prak spálil, nový z nových gum jsem „ustrojil“ ještě ten večer a nepromyšleně na prakovou „kapsu“ vyřízl jazyk z jeho pracovních bot. První jsem štapně prostřihl a zničil, tak tedy i ten druhý. Dnes bych jeho stav připodobnil Zdeňku Svěrákovi v úloze „Tranďáka“, když dorazil na kole z práce.
Uvažuji, zda by nebylo dobré zjara při výročí 35 let výzkumu prak na výstavě zmínit a představit. Koukal jsem ovšem na gumy pro rybáře a je to už docela jinde. Mimo.
