Bylo to včera. To slunce ještě svítilo, dnes se lije. Prší.
Nebude se dařit, tuším podle náznaků.
Hnízdiště v Přepeřích? Není se k němu přes klandr jak dostat. Mohl bych, s rančerem se znám. Nepolezu tam, objedu to úvozem, kde jsem nebyl desítky let.
No, to jsem si dal a autu taky! Pak jdu pšenicí vymáchaný a slavík ani jediný. No aspoň je odtud vidět do kraje, který už slavičí není.
Vracím se pod obec na váhovnu, tam taky nic.
Dívám se na přehrávku, jestli nějak nelže, je pravdivá. Obruby – pískovna, tam bývají jen někdy. Není ani jeden. A to mne čeká místo, kde zjara nebyli. Energetici vymýtili velikou část kolem rohatské studánky a zpěv tam chyběl. No, jenže teď tam je! Sláva. Tak si to užiju, kdoví, co mne čeká po cestě dál.
Pták to je ovšem složitý a chytit nejde. Přijde mi, že se bojí. Budu tu klidně do tmy, vzdávat nemíním.
Kolmo na průklest pod dráty sekám uličku na síť, poslední příležitost. Než něco dál rozjedu, dlouho přemýšlím o stylu. Povedlo se a jdu si pro něj vzadu k tyči. A už taky vidím důvod jeho nedůvěry, peří v křídle schází. Nejen to, co při pelichání má chybět, chybí na levém křídle všechny krycí letky. Někdo po něm zalovil ze země či ze vzduchu. Odneslo to jen peří, naštěstí. To doroste a možná, že ho v odletu ani neopozdí. Jde o letky, které patří k těm kratším.
Když jej u auta kroužkuji, zastavuje u mne turistka s hůlkami. Říká mi příjemně jménem a přechází v stesk. V televizi dávali, jak díky kroužkování uhynul mladý čáp. Tak jsem jí ukázal, jak to mám já se svými slavíky a událost mne neznámou snažil hájit. To jsem ještě neznal stanovisko Kroužkovací stanice i to, že na hnízdě nebyl kroužkovatel.
Slavíka si u studánky mohla pohladit a odcházela v zážitku. Od známých měla informace o jarním chytání ve Slavičím háji, kam přijít nestihla. Tak dnes to dohnala, slavík bude na prahu srpna už pryč.
Mám chvíli do setmění a věděl bych, kde zastavit. U mlýna v Bechovi.
A to jsem asi neměl, výsledek se znovu přechýlil k nezdaru. Slavík byl z těch, o kterých mluvím s respektem. Vyzkoušel jsem úplně všechno a nepochodil. Ne, zkušení chytit nejdou! Sedám do auta s večerem, snášejícím se do tiché olšiny. Z podrostu vrb se mistr ještě připomenul, odjíždím.
Jen k martinovským lesům mi to popojelo, přinutilo vystoupit a na příkopě stát. Do okénka vlétla vůně ekosystému a přerovnala minulé. Mizivě, ale vidím černé kosy, jak táhnou krajinou. Ti lesní divocí už zase odlétají. A slyším červenčin kolovrátek od náspu z keříku. A zář Mladoboleslavska! Dřív se to psalo s velkým písmenem, šlo o periodickou tiskovinu „málemproletariátu“.
Všechna ta i podobná zjištění mne začala najednou postrkovat výš. Po žebříčku radosti. „Co bys chtěl? Buď rád, že jsi. Že tu můžeš stát!“ Pak mi hlava těžkne z metafor, znovu jsem básník – toulavý po krajině.
Všeborský kostelík a zvonička s měděným límcem kříže dubového, který jsem kdysi oplechoval. Když klempíř nepřijel a sháněli v kraji podobného. Dal jsem si záležet a přijel i s dlátem. To, abych jej v dřevěném těle odsadil kvůli zatékání. Jak se dělalo kdysi, po správnosti, když v kraji kvetla řemeslnost. Zajímavá pověst o Všeborsku, sežeňte si ji. Kvůi jménu.
A já si uvědomil – po kolikáté už – jak sem do toho koutu zapadám, patřím. Přispívám, pomáhám, bojím se, opěvuju. Nemůžu být jiným na cestě, která mi vyhovuje. Domovinou.
Pak byl čas nastoupit a k severu už vládla radost.
Co mne to zastavilo a proč tomu tak je? Dobíjení baterek se tomu říká. A před chvílí v tom podlesí mne nestopoval nikdo jiný než jedna z občerstvovacích stanic. Jak důmyslné!
