Nechci propagovat předvánoční loterie, mluvit budu o dosazování dřevin pro slavíky.
Letos už konečně zbývá čas, chuť a volný prostor parku. Budu vysazovat zejména bezinky. Těch bude zhruba tři čtvrti celého objemu. V parku a okolí tragicky chybí. Vůbec to nechápu. Prostředí nějaký ten keř obsahovalo, mnohde zanikly. Až by jeden nevěřil, takový plevel!
Pro mladé slavíky na letním přeletování a později tahu jsou černě lesklé drobné kuličky potravou číslo jedna. U nás zatím zaskakují keře jiné třeba svída, ale není to ono. Muchovník s rakytníkem taky není k slavíkům optimální. Spíš pro pěvce jiné. Bezinkám dobře sekundují ostružiny a maliny, to je ale více pro adulty, kteří v průběhu pelichání nestojí o pozornost.
U černých bezů naštěstí není problém se semenáčky, navíc jsou spíše rychle rostoucí. Toť zpráva příjemná. Teď už jen počasí, pár litrů vody a možná se u toho vyfotit, když jsem tím blogerem a moment šidím.
Před rokem už jsem několik keřů vysadil a zatím si převážně vedou dobře. Dva z nich už zaplodily, ale protože jsou téměř na volném prostoru, ptáci k nim spíše nechtěli. Navíc zrály dost pozdě.
Až bude východní sektor samý keř černoty, budu spokojen. Sednu si za červenců na židli mezi ně a budu se kochat. Bezinky totiž, dozrají-li včas, jsou k pěvcům kdejakým zcela to pravé. Z kroužkovatelů každý by mohl vyprávět, kdo líčí za léta po křovinách. Inkoust z trávících traktů ptačích konzumentů – nejen, že nejde vyprat z ošacení – ale z kůže též snadno nezmizí.
Když krajem chodili bylinkáři, černý bez lákal i je. Dnes už profese strádá, ale bezinkou nepohrdne kdejaká šikovná kuchyně. Čas zrání bezinek mám od samého začátku „slavíkaření“ zapsaný tučným písmem. Jeden příběh dám za všechny…
Psal se rok třiaosmdesát starého století a s ruksakem pastiček nešel jsem sám. Měly být pouze a jen čekající, k jakési vzácné náhodě. A přeci se za cestou z jediné přítomné bezinky okraje lesního komplexu Pteč ozval úsečně a jednou jedinkrát slavík. Zahvízdnutím. Šlo tak tedy o výše zmíněnou náhodu vzácnou. Prošlápl jsem kopřivy k větvím a do střední vidlice usadil sklopku. Hledal jsem po větvích přítomná křídla, ale nic. To proto, že tenkrát jsem slavíky neznal. Asi tak za půl hodinky jsem šel pastičku zabalit do batohu, jenomže v ní byl pták.
Šlo tehdy o mladého jedince, označeného při další náhodě – vycházce s dávným kolegou do březenského parku původně anglického střihu, odeznělého. Tam jsme do sítě „Draht“ nahnali z kvítí dvě slavičí mláďata, sotva poletující. Víc se nám nepovedlo, ale ani jeden z nás netušil hodnotu toho mladého okroužkování. Slavík ve sklopce byl totiž v té Pteči jedním z nich.
Výsledek podřimoval v seznamech velikou spoustu let, než přišly letní odchyty za nocí s užitím zpěvů. Pak téměř okamžitě doplnil obraz předodletového chování slavíka obecného kategorie „jedna Ká“.
Závěrem: Spoustu mých výsledků přihodila do portfolia náhoda. Ostatně, možná že vždycky v těch událostech – více či méně – má prsty ona.
Tak buďte zdrávi.
