Jako každý rok. Jako vždycky, když léto skončí a podzim sahá po tepu (smím-li upravit básnický obrat Karla Kryla).
Je tady karneval barev, po kterém se dostaví pořádná kocovina. Tomu, kdo pil. Pak tedy též mně. Kdo hostil, naléval – tomu poděkovat. Jakkoli, třeba úklonou. Nebo se chytit za srdce po americku, to už, jak kdo má rád.
Šlapu slunečným odpolednem a každý kout naučné stezky je jiný. Jsem v pobřeží Červenského rybníka – ano, tudy jsme kdysi natrasovali naučnou a zážitkovou stezku číslo dvě. Osamělý akát, kolem jasany a třešeň ptačí. Dole divoký keř angreštu, který sem zanesli ptáci. Jistěže. Tam bylo v čtyři a osmdesátém posazeno hnízdo slavíka. Dnes už tu nejsou. Prostředí zestrárlo a ztratilo výzvu. Připíná se tady ale k rybníku vycházka do přírody a tahle stezka frčí. Lidé si chodí do měkkých zákrutů zaběhat, jiní postaví dalekohled a slídí hladinou. Fakt se povedla. Okolo kousek dál prastaré topoly a jejich listy dozlatova. Jsou téměř z vosku a kapky vody na nich úplně září. Na ležato. Javory mléče a taky kleny. Ale i babyka, pak tedy tři. Barev paleta! A vrby hlavaté s zestárlými „vlasy“. Hnízdívaly po nich kachny, co tenkrát bývaly divoké. To už je pryč. Tady jsme vytáhli z písku pobřeží stříbrnou minci římskou. Kdysi. A o kus dál korálek ze stejné doby. Jo jo, tahle krajina lakomá není. K tomu, kdo o ní mluví zblízka. Kdo má čas učit se, koho to baví. Na tabuli je pár výsledků kroužkování a širé pojednání o severovýchodní výspě rybníka. Už taky není. Zanikla. Tam jsem za let devadesátých chytal a kroužkoval bahňáky. A taky chřástaly. To byly časy!
Letitá olšina za mocných povětří místy už zakopává. Padá na kolena a těla už nechává tak. Které dál stojí, listy neshazují, vyčkávají. Na zázrak? Nepřijde. Zítra už bude pod nulou. Ještě to neví. Já už jo. Z chytrého telefonu.
Mám tuhle krajinu rád a někdo jí to musel vyžvanit. Tak buďte zdrávi.
