Jeden takový byl posledním dotekem k vám na minulém vstupu, zvonek jemný. Zážitků ale je všude okolo ohromné množství, jenom je nabírat k potěšení i obdivu. Pojďme se vrátit do času slavičího léta. Do našeho parku, k nejznámějšímu hnízdění v místě. Ptačí pár tam vyvádí mladé třetí sezónou společně. Už teď bych mohl s příběhem skončit a nechat ho tak, jenom k přemýšlení. Byla by to škoda pro dnešní den, berme si z nabídek víc.
Okolo Klenice bylo toho času už jaro. Nejeden opeřený vlastenec větral okny ztěžklý vzduch příbytku z přezimování a zkoušel u toho zpívat. Tisíce petrklíčů svítily při patách jabloní, včely je střídaly jeden za druhým. A slunce hřálo…
Pak přišla chvíle tajného zvládnutí slavičího návratu. Ano, zkušená křídla znovu a zas spolehlivě dovedla snaživce domů. Už tady v obavě začíná člověka bolet hlava, protože – co všechno musel od času odletu zvládnout každodenně? Nevíme z toho ani písmenko! A pak už rutinně přečítám kroužek, abych se ujistil, že všechno sedí. Ponejspíš není rád, ale jinak bychom nic nevěděli. Na druhou stranu – není to takhle poprvé, přeci.
Pak jdou dny příjemné se slavičím zpěvem, který ale podle mne za moc nestojí, dokonce upřímně – je nejhorší možný. To si ale badatelsky myslím já, jeho partnerka taky v tichosti připsala další úspěšné přezimování a pospíchá hnízdit. Společně. Zase po známosti. A ta chvíle přijde, jen znovu a zas u toho nejsem. Ani být nemohu, park není voliéra.
Znovu ale ve výsledku budeme chytří, zjistil jsem to na poslední chvíli před odletem. Že slavíkem, sedícím na hnízdě přede mnou jenom pár decimetrů, před časem byla ona. To, když jsme točili příběh pro letošní podzim k lidem. Dopředu mohu snad napsat, že je to oslava taky sledovatele – ano, chtěli tak mít. Přišlo jim to celé pro scénář potřebně zvláštní.
Vidíte, jak můžeme pracovat s příběhy, které nezavál čas. A nezavěje. Dokud mne nohy budou chtít nosit za pouhé poděkování, budu od rozkvětu podbělů znovu „na nohou“. Na nich. Hlava totiž moc dobře ví, že dávno nemohu jinak.
Tak buďte zdrávi.
