Jsou si ty přípravy podobné.
Tentokrát budu spojencem krajiny Bakovska a posluchači budou dříve narození. Baráčníci v Bakově – Trenčíně.
Zvláštní název. Vzpomínám, když jsem po půlce 80. let jezdil z Dolního Bousova na kole chytat slavíky do bažantnice, že mi ten Trenčín zněl výrazně slovensky. Vždyť k Váhu na předměstí Trenčína se jménem Zamarovce jsem jezdil na čundr pár roků před tím!
U zdejšího Trenčína žádná řeka nebyla, jen kanál luhem protékající. Nenapadlo by mne, že po řadě let budu v krajině hostem jinak, v hospodě uvádějící. Tu samou krajinu, jen ve vztahu bližším.
Jen na nic nezapomenout!
Nevím, jak se chystají profesionálové, já začínám obrázky. Prolézám galerii, samozřejmě vím, co bych tak zhruba chtěl říkat, i při domlouvání zaznělo, co bude dobré představit.
Vůbec nevím, asi by nebavilo, kdyby si mne pozvali třeba na Prácheňsko, abych jim o přírodě tamní povyprávěl. Ne, že bych se to nenadrčel z podkladů, ale já chci přinést emoce. A to bych jako návštěvník zdáli sotva ze sebe vydoloval.
Tady to problém nebude, jsem si tím jist. Navíc jsem tu už vystoupil v roce 2012.
Je krásné se vracet, je milé, že posluchači nezapomněli a jen co se otočilo „kolečko“ hostů, už je pan Kverek se slavíky na řadě.
Fotky vyberu dnes v noci, jsem k tomu v dobrém rozpoložení. Cítím v sobě, jak se tam těším. O nikom jsem nikdy neřekl špatných slov, ale tušíte, že jsou lidé a „lidé“. Tady bylo milo, jdu tedy po jistotě. Proto jsem na pozvání rád kývnul. Nejezdím v poslední době moc, o to bych měl být barevnější.
On sem nejspíš nikdo z posluchačů nechodí, takže můžu prozradit víc k programu.
Začnu nad Studénkou, nad Starou Studénkou, nedaleko Baby a Horních Stakor. A než dojdu k skvostnému příběhu s „italským“ slavíkem, podíváme se nejprve k obzoru. Do daleka.
Povím o staré paní, kterou jsem na drobné lavičce potkával. Vrásek v obličeji, co mají jabloně kolem na borkách! Očí s leskem od radosti z hezkých posezení. Patřila tam po několik let, když kolem voněly šípky a já chodil pod ně na slavíky, viděl jsem vždycky tu trávu umetenou směrem k lavičce. A nebylo, abych se nezastavil na pár slov. Moudrých, která jsou tíživě nedostatková. Povím o ní, protože tam už schází. A povím o motýlech, nádherných otakárcích, o pěnicích vlašských, které tam ještě hnízdí společně s ťuhýky. Hnízda mívají na dohled v keři od sebe, zvláštní. A povím o kytkách, které jsem ponacházel a třeba až v opakovaných návštěvách uhlídal kvést.
A povím o Jizeře, jakou je dámou. Co jsem se kolem nachodil s pastičkami. I tady jsem stál, protože mám rád soutoky. Mají zvláštní atmosféru a nemusí to být právě Labe s Vltavou. Tady k proudné řece z Českého ráje stekla Kněžmostka. Končí, ale není to pravda docela! Pro nás, kteří se díváme srdcem, se do země nepropadla.
Povím o lesích při Malé Bělé, o tamní popelivce sibiřské. Co to je za zázrak v době poledové!
Promluvím o lidech z letních kempů, kde v létě se na pár slov často zastavím. A povím o srdci pro krajinu, kterého pořádný kus jsem na cestách zanechal.
Povím a budu naléhavý.
A bude konec. Minuty odletí tak, jako tenkrát a my si pomyslíme třeba na příště. Nashledanou.
