Odlétání už běží. Zachytit a chvíli pozdržet tu zvláštní náladu vztaženou k opouštění! Slavičí háj se na to dívá, baví se křídly motýlů, co jinde už nejsou, smutku nepropadá. Ví, že se vrátí. To já si tak jistý nejsem. Sleduji denně starého slavíka zpod výpusti, chodí na maliny. Vyhnízdit dokázal, ale zvládne ještě obtížnou Afriku? Je stár. Samice pryč, nic ji nesežralo, jenom je prostě pryč. Od letoška vím, jak – a proč to dělají. Dotahuji v chvatu, co léta jsem flákal. Hledal jsem málo, je pár kapitol stále poloprázdných. Teď bývám s nimi jak to jen jde.
Muselo to přijít, jinak by tráva nevyrostla. Z obou stran původního prostupu severní částí parku jsou zavěšeny pásky. Lidé musí po nové cestě, pradávné. A kolem základny zavládl klid. Vznikl sektor ticha, kde jen okolo týpí občas pokřikují děti, jinak nic. Jen pruhy rákosí, keřový prales k ptačímu pelichání a obživě, květy tabáku, slunce a jeho úklony (naštěstí) ještě hluboko na západě… Léto, jaké má být. A slavíci zvolna odrážejí vzhůru. Hvězdicovitě prolétají kraj a potom potichu, jako to provedly před chvílí kukačky, vypadnou z kotliny k vodě. Kroužkuji a kroužkuji, abych následně věděl. Jinak mi nepoví nic. Tahle pětiletá dřina při čelovce nabírá ohromný potenciál. Stačí ty roky položit vedle sebe. Materiál, jak na korunovační klenoty.
Keříky rybízu jsou na loukách provokací na entou. Nejrychlejší jsou bažanti. Matka s omladinou. Kam doskočí, berou. Žlutý, černý, červený. Všechny variety. Angrešt z poléhavých keříků orval někdo jiný. Bez křídel. Byl zralý akorát, jenomže moje maličkost pomalejší. To tak prostě někdy je.
Ještě pro konec veselejší: Mravenci jsou z přezrálých malin dočista sjetí. Je neuvěřitelné, co by pro rudý mls zabrzděného léta neudělali. A vy zůstaňte naladěni. Veliký kumšt to není. Je tolik věcí, které k náladě vedou.
