Okolo slunovratu to bylo. Chodil jsem linií nočních sítí, když přes ně někam dál zkoušel proletět motýl. Drží se mne to z dětství, chovám k motýlům obdiv. Dlaní tlačím do nejvyšší kapsy můru, abych ji uchopil a mohl prohlédnout. Uletěla. Z nočních motýlů by mne už mnoho objevů stihnout nemělo, docela místo znám. A přeci bylo pro tento případ prázdno. Největších lišajů je jenom pár, dva škrtám hned, dva zůstávají. Lišaj svlačcový je podle mých očí ještě větší. Lišaj šeříkový by mohl být jím, jenomže tady jsem takového nikdy neviděl, i když šeříky už v parku máme. A později o něm čtu, že ani šeřík živnou rostlinou nepodmiňuje. Tak by to mohl být z té noci docela on.
Je nedlouho po slunovratu. V parku jsem dnes dělník lesní. V oplocence pomáhám pomalejším stromkům z trávy na světlo. Ožínáním. Rozhrnu bylinný límec asi u dvacátého a jsem zpátky u síťky z dětství. Na hůlce odpočívá po noci nádherný lišaj šeříkový! Sháním kus foťáku, mobilní zůstal v autě. Motýl na denním světle sedí, ani se nehne. A rychlý obrázek už vidíte.
Kdepak. Jak držíme prostředí chemicky bezzásahové, splácí druhovou bizarností. Radostmi, hrdostí, překvapením. Bodejť by se k nám ptáci nestěhovali za potravou, když to vypadá, jak říkám. Navečer motýl určitě roztáhne křídla a vyletí líbat květiny. A já už u sítě nepotřebuji za podobným vůbec vyskakovat. Připsal jsem nový druh trošku po náhodě, také z vytrvání. Už ho ze seznamu nikdo nesmaže.
Napršelo pro pozvednutí hladiny a rozkvétají bílé lekníny. Je jisté, že to všechno znáte, ale přeci – to je takové velebnosti! Senzory hlídají potřebné světlo, kytky se houpají mezi listy, mravenci z pobřeží sestavili most ku hladině a cosi vymýšlejí. Počkal bych, co z toho bude, ale mám na druhém konci za loukou na stolku exponované kafe. Tak už jenom doplním: Letos poprvé rozkvetly růže ze školek na Skuřině. Děkujeme za dar polodivokých kytek i za jejich nefalšovanou vůni.
