Rád bych se vyjádřil k pěknému zážitku, který jsem pořídil včera, ale fotky zůstaly v maringotce na věšáku, tak případ uvedu jindy. A taky si řekneme, že kukačky opustily park posledního dne před školním volnem. Rovněž by bylo dobré napsat, jak některý hmyz (ruměnice) čeká, až květy s nektarem zváhne tíha deště. Ony pak už nevstanou a to je příležitost pro tuto strakatou sebranku. Pospolně – jak její příjmení předurčuje, se vrhají do víru mejdanu. Jsou to všechno moc hezké děje, jenom je potřeba okolo života nepospíchat.
Pojďme ještě ale za tématem ze současnosti, s výhledem na čas budoucí. Jde o pelichání starých slavíků, které jsem opravdu zblízka studoval v konci století a vše prošlo tiskem. Takže ten proces docela znám. Chci vlastně napsat jen o jednom momentu, ale vět vyjádřím přeci jen víc. Abych docela rychle nekončil.
Jde o slavičí aktivitu, nebo jak to napsat. Ten příběh by začínal zhruba tak na kraji srpna, u některých dřív, jinde později. Ti slavíci jsou divní. Když už je člověk vyslídí s podporou podvodu a následně chytí, diví se chvíli, jak jsou poklidní. Ani se v ruce nepohnou, krčí se a věří – nevím v co. To je deformace ze závěru procesu, nezapomínejme, že byli chvíli i nelétaví. Střihem se přenášíme do horských sníženin, kam jsem za jejich přelety jezdil. Tam to začalo. Když štěstí dopřálo a k nočnímu záchytu došlo, nešlo uvěřit. Chyceným byl docela jiný slavík, o útěk pořád se pokoušející, nervózní. Vyfotit nikdy kale nešel – taková to byla proměna! No, a vidíte… Já stejné stavy už dovedu „nahmatat“ u nás v údolí. Do kopců nikam nemusím. Však děkuji vrcholně za všechny ty šance, kdy otevírat mohl jsem docela jiné scénáře. Pomohly zorientovat se ve všem budoucím.
Abych vstup ukončil nějakým rozsudkem nad napsaným: Mluvil jsem o tahovém neklidu stěhujících se ptáků. Dění, které znali dopodrobna staří ptáčníci od svých klecí, které přistiňovali hadrem. Fenomén, o kterém se dnes soudí, že jeho trvání zásadně vstupuje do průběhu tahových cest. A teď mi řekněte: „Nejsou to nádherné věci?“
