Jako bych stál při okraji Guinejského zálivu a viděl, co se chystá.
Napsal jsem to už tehdy do slavičí knížky, tuším to i teď. Slavičí domovy po Evropě, každý jeden z nich vysílá signály neslyšitelné jiným než rezavým pěvcům. A oni jsou jak na trní.
Nemáme dokladů zase tolik, ale anglický projekt s geolokátory v jednom případě nabídnul čas odletu ze zimoviště (pro ostrovní populace v Guinei Bissau). Tím je třetí dekáda února tak proč se toho nedržet.
Jiný projekt s droboučkými přístroji ukázal na skutečnost, jak evropské populace navolily zimoviště v Africe. Proto jsem přesvědčen, že naši končí v Nigérii. Napovědět bude moci projekt nejnovější, kde se nám snad podaří získat zpět přístroje z polských slavíků obecných. A ti už budou tahovou strategií podobni českým. A domněnka se potvrdí.
Je to tak tajemné! Uvažte, takových let jim dávám kroužky a oni mlčí. Mizí vždy s dohořívajícím létem do Afriky, poctivě se vracejí hnízdit a já z toho kousku ošoupaného hliníku nejsem schopen vyčíst, co se v mezičase dělo.
Jediné zpětné hlášení nepřišlo, pokud nepočítám kroužkovance „italského“ ze Studénky. Potřebujeme vědět víc a technika nám jde naproti. Angličtí kolegové tehdy řekli, že jde o naprosto průlomová zjištění a to se jim z přístrojů povedlo „přečíst“ jen dva. Přístroje zřejmě znáte – geolokátory, pracující se záznamem intenzity světla, každodenně. Z toho lze vypočítávat s určitou nepřesností souřadnice pobytu.
Kdyby se někdo chtěl zeptat, jak to že cesta trvá tak dlouho, už jsme to řešili. Ptáci neletí start – cíl (až na výjimky u některých nepěvců), ale počítají s přestávkami. Tam dochází k načerpání nových sil, tah se tím rovněž dorovnává. Pak se podivujeme, jak to že mnozí přilétnou „na povel“.
Teď, právě teď první z nich zvedají křídla k návratu, k cestě domů. A já v kůži holubáře, vyhlížejícího svěřence ze závodu, kdy se konečně objeví na holubníku, těším se podobně. Slavičí háj, Podbaba, Ostrov pod Bakovem, březenský anglický park i plácek za márnicí, pobřeží rybníku Pátek i mokřad pod Kněžmostem. Skalní hnízdiště u Žantova a plácek v šeříkách u Ošťovic, luh Červenské kosy i lesíček v Trní. Jezero u Veselé a taky Dubový les, odkud se knížka rozběhla! A kolem hladiny řeky i potoků, koruny lesů s límečky podlesí. Smrčina nade Březnem a rybník Vražda. Sukorady spolu s Husí Lhotou a samota Zájezdy, kam loni přiletěl první. A já ho chytil po dvou dnech jinde v nádherném výsledku. Předešlý odchyt byl totiž z cesty! Ač domovu nedaleko. Vracel se na Buda.
Jak úžasná čtení z kroužků to jsou!
Kolik cenného čas ten mi nosí. A snad ještě přinese.
Vyšel jsem dnes z kovárny a kolem ticho, jaké jsem zažil snad jenom dvakrát. Vždy přišla vichřice a kraj to tušil. Dnešního předpoledne však obloha ničím nehrozila, prohráli hokejisté, jak jsem pak zjistil.
