Z tisíců mých slavíků jsou exempláře, na které nejde zapomenout. Patří k nim i starý slavík z našeho parku od křižovatky. Ano, připisuji mu další úspěšný návrat, dorazil včera po ránu. A zpívat se ani teď nenaučil. Samozřejmě, že jsem ho poznal po úvodním trylku, jen jsem potřeboval mít jistotu. Přeci jen jde o odbornou záležitost v první řadě. Až kroužek zašuměl v databázi, teprve tehdy lze prohlásit: „Je to on!“.
To ale nejde vypsat tady ve chvíli po obědě. To je na několik hodin. Jsem rád, že toleruje každoroční odečet a tím i ukazuje, že kroužkování není k opeřencům dramatické. Jinak by už někde pod Prahou, přinejmenším letos, určitě uhnul jinam. Kopřivy by tam taky rostly, partnerku by pořídil – o co by šlo? Je v ptačích náhledech prostě něco víc.
Tak tedy – od včerejška je vetrán doma. V parku je první, i když se od rekordu v příletech, kterého je z předloňska držitelem, značně oddálil. Jsem ale k tomu v pohodě.
Je báječné sledovat pěvce, kteří po sezóně odlétají za sluncem, a pak se snaží navracet do známých míst. Toto je, vážení, pro letošek příběh jako hrom!!
