Musel jsem se sebrat a odjet do háje, do místa, kde prostup dělí rákosinu. Jde o místo hned vedle modráččí louky, v níž to už přes měsíc báječně čvachtá a voda se udrží do půlky dubna. Protože hřálo sluníčko a bylo nad deset, přinesl jsem si křeslo a vzpomínkou zastavil čas. Kdy? Chviličku po ránu dvaadvacátého července roku dvacet čtyři. Chtěl jsem podle zápisníku navodit situaci okroužkování jednoho modráčka a přihodit hrstičku okolností.
Někdy je náhoda docela potvora, neuměl jsem mokřadního slavíka určit do pohlaví. Byl ještě velice mlád. Teď přišel v hlášení okontrolovaný v moři. Středozemním, z ostrova Korsika. Byl tam na konci října tohoto roku chycen v rezervaci a určen za samičku. I bych si to snad myslel podle naměření. Jen jsem nenašel odvahu. Dnes si to můžu k odchytu doplnit, kolega na jihu viděl už víc. Modrák tam nejspíše zazimuje.
Seděl jsem v rákosí, co dávno šustí, ale je krásné, od sněhu zatím nepolámané. Výše tří metrů, s pěkným přechodem do louky. Vím, jak se v té ulici modráčci chytávají. Většinou v prodlevě od rozbřesku, ne jako slavíci praví, rezaví. Z nich první pohnou se už s blednutím šera.
Seděl jsem a přemýšlel, kde mohla letos hnízdit. U nás to nebylo stoprocentně. Modráčci zrovna nadvztahem k rodišti neoplývají, jde spíše o náhody. Stačí zabořit hlavu do hlášení, která tu mám. A stejně je to poznání vzrušující! Tenkrát ten mladičký slavík nikam nepospíchal. Vrcholné léto se teprve stavělo na nohy, on měl šat kropenatý, k přepelichání. Až teprve potom se vydal na cestu na jih a my nyní víme, že úspěšně. A že poté zvládl i cestu zpáteční – kam, to už je nepodstatné. Pak letěl znovu – a šup – pěkně znovu do sítě! Francouzské.
Hnízdiště máme připraveno, až jaro se zeptá. A ono přijde, vždyť za týden a něco, už noc začne znovu ztrácet. Díval jsem se dnes na slunce, jak zapadá po úsměvně krátké štaci. Ani ke kostelu „to nedalo“. Spadlo za obzor kousek od radnice. Vyčerpané, malátné. Kolikrát jsem to už takhle pozoroval. Vždycky to dopadlo dobře, sílu pro nás brzy zase nabralo.
