Mluvím o ptačím roku a budu mluvit i o nás. Protože…
Anglický mnohaletý projekt sledování kukačky obecné jenom už dál a dál potvrzuje, jak to v životě mají. Některé jsou už znovu hezkých pár dní na cestě. Na cestě zpět do zimovišť. Píšu to schválně takto obráceně, protože doma na Britských ostrovech jsou jen pár týdnů. Víc času tedy tráví v Konžské pánvi a tak… Mohl to dřív někdo tušit při našem definování ptačích odletů? A co slavíci?
Tam naštěstí k tak hrubým převratnostem nedochází, ovšem pokud nebudeme schopni i drobným cestovatelům připínat satelitní vysílače, mnohé nezvíme. Třeba o čase přesně tomto, kdy staří mění či budou měnit opeření. Z pobytu u nás, tedy doma, abychom zůstali zde u zažité terminologie, nejméně probádaným segmentem je přesně konec hnízdění. To jsou ona zjevení slavíků zničehonic v místech, kde být nemají a často nikdy nebyli. I slovo „často“ dávám obezřetně do rozměru nespolehlivosti, protože jsou důkazy o návratu k pelichání za sobě podobných okolností.
Podtrženo – sečteno: Tento čas, kdy děti chystají futrály a výmluvy směrem k vysvědčení, je pro tuzemský Slavičí rok z tajemného ptačího života nejtajemnější. A stejně jak kalendář, co obrátil v pohledu na časový výměr s číslem 2025 a dny začal osekávat, i Slavičí háj tvář mění a stává se odchytovým místem předodletových a posléze migrujících slavíků všech tří druhů, u nás k zastižení. Je připraveno do posledního stébla trav a škvíra mezi dveřmi jejich životů láká. Pojďme zase a znovu k pozorování. Poznávat, a být o stupeň více v obraze.
