Protože se mi věc dlouhodobě přeci jen nezdá, s větší než malou svačinou jsem si sedl u potoka k přepadu a poslouchám slavičí zpěv. Ten, který jsem několikrát označil za velice špatný v letech předchozích. Čas dneška běží a zpěvák přednáší stejně jako loni, předloni a roky předtím. Čím je ten koncert vlastně zvláštní? Vždyť kdyby se jednalo o „nedoučence“, čas jej za šest let doškolí.
Sloky jsou specifické zejména tím, že pták nepoužívá nikdy(!) úvod pro slavíka obecného (krešendo). Strofy jsou úsečné, působí chaoticky. Když si ovšem člověk dá pozor opravdu delším poslechem, dočká se od ptáka překvapení. Najednou slyšet bravurní tvrdě rachtavé slabiky, tolik typické pro slavíka tmavého. Koncert má i jeho pomlky, už chápu. A znám takového zpěváka z konce století (je o něm na blogu zmiňováno), který provázel na předměstí vedle dálnice hybridní samici, která nehnízdila. I jeho zpěv byl ryčný, rozkouskovaný a hlavně tvrdý pro zmíněné slabiky příbuzného repertoáru. Oba jedince jsem měl možnost prohlédnout v ruce – a přesně podle tušení – oba byli divní. Nesoulad v křídlech na první ruční letce, přičemž obě redukované, znaky vrcholu křídla nejednotné.
Zatímco zpěváka z dávných časů už nikdy nepotkám, náš pěvec z parku příležitost nabízí. A pokud vylepším zájem naslouchat, mnoho se můžu doučit. Co udělám hned? Přestanu repertoár hanět. Je prostě zvláštní a mohu být rád, že centrální část Slavičího háje oblažuje. Tam nejvíc sedávám.
Odjezd, spojený s prochytávkou čtyř pozic kotliny, dopadl tak, že jsem na kleště nesáh´. Stačilo z hliníku opisovat a dohledávkou v číselných řadách následně žasnout. Není slavík jako slavík, i když tak vypadají.
