Kdybych byl býval dostal od bouřky večer pouhých deset minut do plusu, měl bych nachytáno. Takhle se setmělo a já měl jen tři slavíky. Potmě už u keřů síť jen postávala vymetená.
Letní bouřky posledních časů nahání strach. Máme je k životu proto, abychom si víc vážili dnů parného léta, kdy se nic neděje. Ta včerejší ve městě vtrhla do plechových vrat, vylomila nosný plát svorníku a až když se před ní ukázal holý dvůr, znuděně odtáhla jinam. K nám do parku. Tam vylomit neměla co, tak očesala hrušky, co jíst se dají při dobrém sklepě v lednu. Pak od Klenice vypadla a až na pár novinářů, víc jsme o ní neslyšeli.
Je čas modráčků obou letošních generací. Jejich dětské kabáty jsou krásné i se zamlženým foťákem.
Potulují se rákosinami a jednoho dne odletí. A ještě jedno mládí začne Slavičím hájem migrovat – pěnice vlašská. První už je na seznamu dnes z rána.
Loni byly noci klidnější, ale protože naše životy tak nějak pořád běží, brát musíme všechno. Slavíci odletět i proletět musí, jak se s možností vypořádám, je plně v mojí moci.
