Jezdím tam opravdu rád! Divočina pod rezervací je místem, odkud je krásný výhled a je to tam tak nějak „více oduševnělé“. Vidím-li odtud celý „český sever“, nutí mne to k pohledům opakovaným. Jak je tam krásně! Jak krásně musí být tam všude daleko, kam odtud dohlédnu. Tady jsou ale slavíci, tam ne!
Vloni jsem zažil na Studénce v pozdním létě humornou věc, kterých zas tolik nebývá a dobře se na ně s odstupem času vzpomíná. Chytal jsem do sítě „na plný zpěv“ mladé slavíky pod hrušní, je to ve svahu (jak jinak na Studénce), tak byla spodní tyč v sestavě dost dlouhá. Soustředěn k úchytovým okům jsem si nevšiml, že kdesi vysoko brnkám koncem tyče mezi hruškami. Ty mohutné, zlatočerveně provokující „lahvovky“ původních poctivých odrůd, lákaly tady už od rána všechny medáky z okolí. Že jsem tu největší hrušku štracháním s tyčí uklepnul, by se pro příběh dalo předpokládat – ne už tak, že zcela unikátně bude z vrchní třetiny miskovitě vyklována špačky a ukrývá v sobě „jezírko“ kvasícího opiátu! A právě to mi nečekaně křáplo o hlavu. Lepidlo první třídy! Byl to úsměvný moment z odchytu.
A letos? Přijel jsem a zahrál. Našel a nalíčil. A bylo to zase obohacující. Jednak mohu ukázat slavíka, který už nemá ani jedno z velkých per původní (valně samozřejmě nelétá), ale hlavně jsem si vyzkoušel, že úkryt jen tak opravdu neopustí. V nevelkém šípkovém tunelu vyčkal, až kopnu do země a pak tam musel skočit. Vím to bezpečně. Je to cenný důkaz, který jsem stopoval hodně dlouho. Jde o skvělý pocit, vědět, že na krok od chytače je objekt zájmu, který jej z „bezpečí“ sleduje a čeká, až zase vypadne a bude klid pro „přežírání se“. Jenže v křoví přibyla léčka! A takhle to dopadlo. Slavík v novém peří.
A hned vedle se chytil další, je z páru? Pak tedy mohou pelichat pospolu a teritoriem si nevadí! Může to tak být? Slyšel jsem někde něco úplně jiného!
