Od města prošláplou stopou přichází stmívání, pod jehož taktovkou se zlatými květy rozvoněl tabák. Jakoby přes Alpy až sem dodýchl Dior. Jedno je, že kytka rozkvétá v českém hnoji. Voní a voní. A měsíc skrze stromy začal na letitou vojenskou celtu vykládat vzkazy pozorným.
Zhruba tak nějak začínají odchyty s noclehy v parku. Plné přítomných tajemství i obyčejného objevování. Je poklidný čas léta roku 2026.
Za rozedněním se obloha začala kalit a na displeji čekali déšť. Byl lehký a síť přes rákosí nebylo potřeba motat. Díval jsem se v ústraní, jak živo začalo být. Jen sotva všemu v přírodě porozumíme, ale snažit se dovědět, rozhodně stojí za to. Svět stojí ohromující!
Tady samička rákosníka zpěvného pobrala na tento čas takové zásoby tuku, že váha nevěřila. Jo jo, už se velice nenápadně a v skrytu cestuje.
Kde asi pobývají teď naše parkové kukačky? Ptáci si z dálek vůbec nic nedělají, to my se zmítáme v obdivu. Všechno je v přírodě naprosto samozřejmé, automatické. Neslyšně vydán byl povel, tak potřeba jít!
Ksakru, tohle mě nepřestane „drtit“. Dívat se za nimi, i když dávno je nevidím. Být s nimi smotaným kousíčkem hliníku a čekat, co kdyby…
