Aby mne příležitost nutila měnit zavedené postupy ve stylu: „Absurdní? Nikoli!“
Když máte téma před sebou každou chvíli – a navíc víte, že ve vaší „zahrádce“ budete mít pro práci klid, „přihazují“ se kolikrát věci, nad kterými člověk dost kroutí hlavou.
Je půlka června – čas, kdy jsem o sezóně objížděl hnízdiště. Desítky a desítky let. Takový stereotyp zhutňuje poznatky, ale nikam moc dál člověka nepostrčí. A lze vůbec ještě v otázce pohnízdního chování slavíků očekávat nepoznané? Když se odhodlání, čas i houževnatost protnou ve správném bodě, možné to je. Dobré myslet i na náhodu, kolikrát právě ona pověstným měšcem zatřese.
Noc přišla od kopců čistá, podchlazená. Nebude pokus nikterak pohodový, rohová lavice ke spaní v maringotce, ze všeho nejvíc připomíná kriminál. Aspoň se očima badatel mnohem víc věnuje vývoji noci, než v ní cestovat s hlavou povypínanou. Myšlenek je vždycky u sítí vypnutých ohromné množství, všechny se valí z prostředí ornitologie. Jde vlastně, oproti představě, o velmi aktivní čas, ve kterém stát se může málem cokoli. Město za hradbou křovisek na konci lučin tiší poslední psy, kalous se zajímá o dosud nezvyklý děj. Přestože nové sítě jsou ohromně vysoké, pod lanko se soví křídla netrefí. A čas se kotlinou posouvá dál.
Den bude přicházet před čtvrtou, protože noc byla světlá. Třeba jít v holínkách cestičkou k autu a přes okno tužit připravenost. Pak minuty běží, jak zvečera přišla, tak noc se zas ztrácí, uvidíme…
Zábavné investovat hodiny do tématu, které už zdálo se k opublikování. A shýbat se po zemi k ležícím otázkám nového směru, cpát si je po kapsách a poznávat, že řečeno od slavíků nebylo rozhodně vše. I tento rok s nimi může být pořádná radost.
Slavík jako slavík. Tady odlétá poslední.
